17. února 2013

Populism

V sérii článků o terminologii budu pokračovat pojmem, který je v ČR extrémně zneužíván jako nálepka pro líbivou politiku – populism. Znamená však něco úplně jiného.

Když se na tento termín podíváme etymogicky, vidíme, že není zvolen právě šťastně. Latina má dva výrazy pro lid:
  1. populus = národ (ne však ethnikum!, synonymum anglického nation)/lid 
  2. plebs = (s)prostý lid
A populism není nic jiného než zastupování zájmu plebsu, tedy politika proti establishmentu, proti elitě. Ve francouzštině se tento pojem jako nálepka nepoužívá, v angličtině převážně rovněž ne. Je velkou chybou Miloše Zemana, že tento pojem nerehabilitoval pro svou politikou. Kdyby přímo prohlásil: „Jsem populista,“ vzal by svým kritikům vítr z plachet.

Debata o orgánech veřejné moci

16. února 2013

Zákony o paměti

Výbor OSN pro lidská práva vydal dne 12. 9. 2011 stanovisko č. 34, čj. CCPR/C/GC/34 (PDF), kde § 49 doslova uvádí: „Laws that penalize the expression of opinions about historical facts are incompatible with the obligations that the Covenant imposes on States parties in relation to the respect for freedom of opinion and expression. The Covenant does not permit general prohibition of expressions of an erroneous opinion or an incorrect interpretation of past events. Restrictions on the right of freedom of opinion should never be imposed and, with regard to freedom of expression, they not go beyond what is permitted in paragraph 3 or required under article 20.“

Media o tom zcela mlčela, s výjimkou Arecu. Pro nás je to výzva, abychom zesílili úsilí o odstranění kriminalisace verbálních deliktů.

Censura jako definiční znak kommunismu

Karel Dolejší vydal nesmyslný článek O sporu, který se stal symbolem neschopnosti racionálně diskutovat, v němž tvrdí: „Lze si představit "totalitní komunistickou moc" bez cenzury? Že ne? To je ovšem veliká smůla, protože Jan Palach přece žádal zrušení cenzury, takto (z dlouhodobého hlediska) nezbytné podmínky stability totalitního komunistického systému.“

Jsem rád, že i marxista Dolejší opustil nesmyslný pojem „(reálný) socialism“, kterým marxisté označují kommunism. Ale druhý pojem, censuru, nijak neproblematisuje, jako kdyby bylo vše jasné a jako kdyby samotný Palach censuru nevyžadoval: „2. zákaz rozšiřování Zpráv.“

Ve skutečnosti má censura jako státní regulace obsahu tři základní významy:
  1. předběžná: Autor zašle své dílo censorovi. Ten si ho přečte, odstraní závadná místa a pak vydá výměr: „Nihil obstat. Imprimatur.“ V českých zemích byla zrušena v roce 1848 a už nikdy nebyla obnovena.
  2. tiskový dozor. K vydavateli dochází orgán tiskového dozoru, která závadná místa odstraňuje v obtazích na místě. Tiskový dozor byl v Československu zrušen v roce 1968 a už nikdy nebyl obnoven, ani za normalisace. Na rozdíl od tvrzení, že ÚTI, ČÚTI a FÚTI byl tiskovým dozorem, ve skutečnosti byl zpravodajskou službou sui generis, „myšlenkovou policií“.
  3. trestání verbálních deliktů. Existovalo vždy a existuje dodnes, např. reprobace Stworova popírání holocaustu, kterou zastavila až blahodárná Klausova amnestie.
Takže lze uzavřít, že svoboda projevu byla za kommunismu omezená jen kvantitativně, jinak se systém kvalitativně nelišil od Západu, např. od SRN. Pražské jaro a perestrojka jsou stejným kommunismem jako 50. léta či normalisace; byť za Pražského jara a perestrojky se svoboda projevu téměř vyrovnala západním standardům. Palach tedy není bojovníkem proti kommunismu, protože jednak žádal censuru ponechat a jednak není neexistence censury definičním znakem kommunismu. Tím je vedoucí úloha kommunistické strany, přičemž nemusí být explicitní jako v článku 4 kommunistické ústavy z roku 1960, neboť je inherentní.

Kapitalism

S většinou lidí nad 50 let se nemá cenu bavit, protože jejich mysl je příliš kontaminována marxismem. Stačí na to jednoduchý dotaz: Co je základní otázka ekonomie? Lidé se budou nejprve zdráhat odpovědět, protože v ČR se každý obává výsměchu. Když však dotazovaného ujistíte, že to není opravdu žádný chyták, tak vám nakonec odpoví. Vy mladší tomu nebudete věřit, ale jejich odpověď je čistě marxistická: přisvojování si nadhodnoty kapitalistou. Správná odpověď zní: vztah nabídky a poptávky při alokaci vzácných statků nebo něco podobného. Všimněte si dobře, že v marxistické odpovědi je zahrnuta třídní nenávist, zatímco ve standardní se jen popisuje problém distribuce. Na marxism tak narazíte i v překvapivých souvislostech, např. u představitele paleokonservativismu v ČR, Michala Semína: „státní kapitalism“, „výrobní prostředky“ apod. Známý je Vodníkův retromarxism.

Co je tedy kapitalism? Podle marxistů předposlední společensko-ekonomická formace, založená na vykořisťování člověka člověkem prostřednictvím přisvojování si nadhodnoty práce dělníka kapitalistou jako vlastníkem výrobních prostředků. Ve skutečnosti je kapitalism společenský systém založený na soukromém vlastnictví. Není to tedy žádná nadávka, ani zakázaný pojem. Používají ho klassici liberalismu 20. století jako Milton Friedman v Capitalism and Freedom (1962) či Ayn Randová a její Capitalism. The Unknown Ideal (1966). Trockistický pojem „státní kapitalism“ je tedy contradictio in adiecto. Proto je také takovým přínosem Václav Klaus, který se celý život vzdělával v západní odborné literatuře a své myšlení marxismem ovlivněno nemá. Klaus totiž zcela správně a objevně uvedl, že tržní hospodářství, tedy směna vzácných statků, je podstatou každé vyšší lidské organisace, tedy od starověku včetně. I za kommunismu fungovala tržní ekonomika, protože to ani jinak nešlo, byť deformována monopolisací a příkaznictvím. Tržní hospodářství by mohla zrušit jen totální přídělová ekonomika, která však nikdy neexistovala.

14. února 2013

Ronald Dworkin zemřel

Dnes zemřel Ronald Dworkin, což byl momentálně celosvětě největší právník. Je to velká ztráta a česká media o tom nepochopitelně mlčí, s výjimkou Jiného práva. Kdo je největším žijícím právníkem po něm? Posner? Alexy?

12. února 2013

Švédská nezaměstnanost

Zajímavý obrázek:

11. února 2013

Censura na Jiném právu

To, že Michal Bobek používá Jiné právo jako svůj ego trip, je obecně známo. Přesto mne překvapilo, když smazal článek Tomáše Sobka Koho na Ústavní soud? (odkaz nefunguje) z 1. 2. 2013, který zde přetiskuju: „Tak už bychom to měli probrat. Z mé strany to bude jenom několik nesouvislých poznámek, většinou klišé.
  1. Ústava vyžaduje věk alespoň 40 let. Mně by několik čtyřicátníků na ÚS nevadilo.
  2. ÚS potřebuje názorovou rozmanitost. Snad stačí jeden sentimentální lidskoprávník. I výborné koření je špatné jídlo. Určitě potřebujeme alespoň jednoho ústavního soudce, který si umí přečíst zákon.
  3. Nehledejme nekontroverzní kandidáty, najdeme jenom šedé myši. Každý, kdo má nějaké názory, je kontroverzní.
  4. Je sice legitimní se ptát, co kandidát psal před listopadem 1989, nicméně více mě zajímá, co psal v posledních dvaceti letech.
  5. Kdo neustále mění své názory, je nedůvěryhodný. Kdo je nemění nikdy, je hloupý.
  6. Po zkušenostech víme, že ústavní soudce by neměl být líný mluvka, ani přiopilý lidový bavič.“
Diskusse byla celkem zajímavá. Tomáš Pecina: „Hezká úvaha, ale poněkud akademická. Vyšel bych z toho, že president je levicový, v Senátu má většinu levice, takže bych hledal mezi jmény jako Křeček, Jansta, Koudelka… Nový president, stejně jako odcházející, v právo nevěří, jen v politiku, a podle toho nominace dopadnou. No, rád bych se mýlil.“

Pavel Buršík: „Jak se stavíte k názoru Pavla Rychetského, že ÚS by měl být pro právníka poslední štace, jelikož se z "Olympu" těžko vrací mezi ty, kterým do toho bylo dekádu či dvě "kecáno?" A že by se u čtyřicátníků jednalo o přetržení přirozeného vývoje kariéry? (pro zájemnce s. 222 Diskrétní zóny)“

Tomáš Sobek: „Mladé soudce bych na ÚS uvítal mimo jiné i proto, abychom se zbavili představy, že ÚS je Olymp.“

A má maličkost: „Přesně tak. To je vinou toho nesmyslu, že ÚS je na 10 let. Když už ÚS máme (v normálních státech stačí jeden nejvyšší soud, a to nad sebou nemají ani ESD, ani ESLP), tak by jeho soudce jím měl být až do důchodu. K článku. Legalistů podle mne máme na ÚS dost: Janů, Kůrka či Musil. Bavičem je Balík.“

P. Caban: „T. Němeček v dnešních LN zmiňuje jako možné kandidáty prof. Filipa, doc. [ve skutečnosti prof. – poznámka G. P.] Fenyka, prof. Šturmu, doc. Šimíčka a soudkyni Šimáčkovou z NSS.“

Přesto stačil jakýsi Tomáš Marný a jeden anonym, aby s ním Bobek udělal krátký process: „Jistě, jak zde bylo již v minulosti prohozeno, gusta i facky jsou různý. Asi se budeme dosti lišit v názoru, co znamená "něco probrat". Probrání věci dle mého gusta není zrovna série jakýchsi výkřiků, na kterou se z anonymního a nickového davu ozývají skřeky na oplátku. Ale dobře, prosím. Co si nicméně dovoluji smazat jsou osobní urážky na téma, který soudce je alkoholik apod. Pátou cenovou nechte prosím v páté cenové.“

Důsledek? Od 2. 2. 2013 do 11. 2. 2013 přibyly pouze 2 kommentáře. Vinou ješity, který nesnese, že lidé dělají něco jinak, než on chce, Jiné právo jako plaforma pro diskussi odborníků effektivně zaniklo. Já si ho vyřazuji z RSS čtečky, kam jsem ho v marné naději před nedávnem opět zařadil.

10. února 2013

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:
  1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
  2. 8. březen – Mezinárodní den žen
  3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
  4. 7. duben – Den vzdělanosti
  5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
  6. 15. květen – Den rodin
  7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
  8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
  9. 11. listopad – Den válečných veteránů
Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš PecinaKapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.

2. února 2013

Pravdoláskovní predestinace

Je obecně známo, že progressivism je sekulární kalvinism. To se projevuje v mnoha oblastech, např. adaptací konceptu predestinace. Stejně jako essencialisté věří na to, že každé slovo má předurčený a nikoliv dohodnutý význam, tak stoupenci predestinace věří na to, že každý člověk je buď dobrý, nebo zlý.

Ukažme si to na sporu Kotrba v. Drda. Bylo mi záhadou, co je jeho podstatou, když ŠOK má přirozeně pravdu. Ukázalo se, že podstata sporu je v osobě Štěpána Kotrby: „7) Ten komentář nebyl napaden z neutrální pozice. Můžeme se tvářit, že nevíme, kdo pan Kotrba je? Ten člověk něco politicky představuje: od roku 1986 člen KSČ, pak KSČM, pak ČSSD, za nějakou z těch stran byl radním ČRo. Přece se nelze tvářit, jako by tu napadal „nevyvážené“ vysílání normální nezávislý kritik.“

Jak to ve skutečnosti? Každý člověk je šedivý. Má dobré i špatné vlastnosti. Každý z nás dělá dobré i špatné skutky. Někdo těch dobrých víc, někdo víc těch špatných, ale to je všechno.

Naproti tomu pravdoláskaři tvrdí: Když činy konkrétního člověka dostatečně odhalí, že je dobrý, tak je dobrý navždycky. Např. Havel byl dobrý člověk, protože to ukázal za kommunismu. To, jak se choval k Chemapolu, na jeho inherentní dobrotě nic nemění.

Update: Tím je vysvětlen i slavný dvojí metr pravdoláskařů. On to totiž z jejich pohledu dvojí metr není. Když se dopustí poklesku Dobrý člověk (např. Schwarzenberg), tak je to ojedinělé selhání, které na dobré podstatě takového člověka nic nemění. Naproti tomu, když udělá dobrý skutek Zlý člověk (např. Zeman), svou špatnou povahu tím vylepšit nemůže, protože to může být buď náhoda, nebo kdoví, co tím sleduje.

Tolerance

Jeden vysoce postavený činitel napsal: „Toleranci nemá většina žen vůbec v genetické výbavě.“ Je to jen sexistický vtip, takže ho nemá cenu rozebírat. Ženy přesto reagovaly: „My tolerujeme vaši nevěru.“

Jenže to vůbec není tolerance. Pokud jde o jednu nevěru, tak se jedná o odpuštění. Muž uzná, že udělal chybu a slíbí, že už to nikdy neudělá. Žena mu uvěří a smaže to.

Pokud se jedná o nevěru opakovanou až častou, tak ani zde nejde o toleranci, nýbrž o resignaci. Žena ví, že její partner se chová nemravně, ale je nucena si na to zvyknout, protože výhody partnerství převažují nad nevýhodami. Neplést s otevřeným manželstvím. To je dohoda, zatímco nevěra je podvod.

Co je tedy tolerance? Je to uznání morální (positivní) hodnoty jiného názoru. Např. volím Karla, ale uznám, že volit Zemana je zcela v pořádku. Tolerance původně vznikla v náboženství: Jsem katholík, ale respektuji protestanství. Jsem křesťan, ale považuji islám za zcela v pořádku.

Protože smích léčí, tak je tolerancí je respekt k vtipům, včetně sprostých, černých, sexistických či rasistických. Kdo jsme, abychom některé hodnoty považovali za zlaté tele, o němž je zakázáno vtipkovat?

Není náhoda, že progressivisté (Pravda a láska) jsou intolerantní. Oni totiž pouze svou ideologii považují za morálně ospravedlnitelnou, zatímco ostatní považují za Zlo, menší (demokratické ideologie) či větší (extrémism).

24. ledna 2013

Volby v Israeli

Vlivem presidentské volby zůstaly poněkud nepovšimnuty israelské volby, ačkoliv dost zamíchaly tamní politikou.

Na prvním místě skončila koalice Jednoty a Našeho domova. Ačkoliv obhajovala 42 mandátů, dostala jen 31. Voliči tak potrestali genocidní politiku této vlády.

Na druhém místě se umístil nováček voleb, Budoucnost. Těžko říci, co to znamená. Strana usiluje o reformy, ale je antiarabská a antináboženská. Zřejmě budoucí miláček evropských médií.

Až na třetím místě skončila Práce. Sice získala 2 mandáty navíc, ale pro dřívějšího hegemena israelské politiky to musí být zklamání. Ani nové vedení tedy nepomohlo k návratu na výsluní.

Na 4. místě skončili klerikálové z Židovského domova, kteří si polepšili o 5 mandátů. Zřejmě budou hrát větší roli než dříve. Na 5. jsou další klerikálové – Sefardští strážci Tóry, kteří zůstali na svých – a na 6. rovněž: Sjednocený judaismus Tóry, který si o 2 mandáty polepšil.

Na 7. místě je nová strana vražedkyně Cipi Livni – Hnutí. Její umístění je ostudou israelské politiky. Program strany je dosti nečitelný.

Na 8. místě skončila postkommunistická Energie, která si polepšila o 3 mandáty. Na 9. místě se umístila koalice prostých Arabů – Sjednocená arabská kandidátka – která zůstala na svých. Na 10. místě skončili kommunisté, kteří rovněž zůstali na svých. Na 11. tvrdí Arabové z Národu, kteří zůstali na svých.

Na posledním, 12. místě, skončil Vpřed, který přišel o 26 mandátů, takže mu zůstaly jen 2. Dobře mu tak. Byla to ostuda israelské politiky.

14. ledna 2013

Sprcha – 10 let

Přiznám se, že nebýt Vodníkova článku, tak bych si vůbec nevzpomněl, že v těchto dnech slavíme 10 let od faktického startu Sprchy. Protože však nesouhlasím s Vodníkovou periodisací, tak zde je má vlastní vzpomínka:
  1. Sprcha – blog (2002, vzorek z 22. 8. 2002) Jeny a jeho přátel. Toto zárodečné období skončilo vyhnáním většiny diskutérů z Britských listů 11. 1. 2003 a jejich příchodem na Sprchu.
  2. Předpotopní Sprcha (13. 1. 20032. 7. 2003vzorek z 6. 2. 2003). Její trvání bylo kratší než Pražského jara, ale zřejmě to bylo nejvýznamnější období Sprchy. Ta v té době byla jedním z nejdůležitějších českých diskussních serverů. JK nervově nevydržel hádky a raději Sprchu vypnul.
  3. Mezisprcha (31. 7. 2003 až 1. 9. 2003). Po našem reptání spustil JK alespoň uzavřené forum, které mělo sloužit přípravě transformace Sprchy na Divan Tomáše Peciny. K tomu však vzhledem k animositě mezi JK a Tomášem Pecinou nedošlo.
  4. Sprcha Sanhedrinu (4. 9. 2003 až září 2004). Stříbrné období. Sprcha byla fakticky uzavřeným serverem těch samých lidí, kteří psali pořád to samé. Toto období skončilo odchodem JK, Jardy z Písku a Vodníka ze Sanhedrinu.
  5. Sprcha sporů (září 2004 až červen 2005). Bylo to nechutné období plné válek a animosit.
  6. Sprcha Klanu (červen 2005 až 2. 1. 2010). Úpadek. Po smrti Maxe na konci roku 2009 byla fysicky vypnuta.
  7. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010) neuspěla. Bylo to výrazem toho, že blogy se staly minulostí a nastoupily sociální sítě.
Vodník přeceňuje význam svého odchodu v prosinci 2004. Ve skutečnosti byl podstatnější Velký třesk na konci června 2005, kdy Jezovec vykopnul Husitu, Astra a Ivana. To vedlo ke zrodu Vrby, ale to už je jiná pohádka.

Jinak je zajímavé, jak některé typy lidí jsou věčné. Např. Leho je mix JN (odborníka) a Maxe (militaristy). Daniela je mix Jiřiny Fuchsové (urputnost) a Táborského (pábení).

A ještě bych chtěl dodat, že nepovažuji LW za následnický blog Sprchy. Mým cílem vždy bylo informovat a ne diskutovat. Vítanými přispěvateli jsou odborníci a ne veřejnost. LW je tedy daleko spíše blížencem Slepecké hole a Paragraphu Tomáše Peciny.

Updated.

12. ledna 2013

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:
  1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
  2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
  3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
  4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
  5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
  6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
  7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
  8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
  9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %
Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

11. ledna 2013

Poučení pro Vodníka: Biblický kánon

Vodník: „Pravoslavní mají stejnou Bibli jako římští katholíci.“ x realita.

6. ledna 2013

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:
  1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
  2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
  3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
  4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
  5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.
Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

4. ledna 2013

OpenCard revisited

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu vědí, jsem „šťastným“ majitelem OpenCard. Obvykle si kupuji kupón na nový rok dostatečně v předstihu, ale teď jsem v prosinci nebyl moc v Praze, takže jsem to nechal na leden, netuše, že pro validaci (= nahrání dat na chytrou kartu) kupónu je celých 20 dnů.

Celou operaci jsem podnikl ve středu 2. ledna 2012. Namlsán soukromoprávním dopravcem BusLine, myslel jsem si, že jízdenku půjde koupit stejně snadno jako u něj, tedy on-line. Ale ouha.

Kupón jsem si koupil ve 3/4 na 1. Sice mne zarazilo, že jsem musel vše asi trojnásobně potvrzovat v porovnání s běžnými e-shopy. Nicméně jsem se spolehl na tvrzení systému, že zakoupený kupón lze validovat po několika desítkách minut. Nelze.

Po neúspěšném pokusu o validaci jsem se doma dočetl, že mám čekat na e-mail s výzvou k validaci. Nepřišel. Tak jsem v 8 hodin večer zkusil validaci i bez něj. Systém ukázal přívětivou tvář a kupón na kartu nahrál. E-mail však přišel až v 5.36 druhý den, daňový doklad ve 1/4 na 7 třetí den. To je výsměch.

Poučení? OpenCard je naprosto nesmyslně navržena, sovětským způsobem. Proč je vůbec chytrá? Bohatě by stačilo, aby dopravní podnik měl databasi platných kupónů ve své vlastní databasi, bez identifikačních údajů majitelů. Tu by si každý revisor nahrál do své čtečky a inkrementálně by ji updateoval. V případě negativního výsledku ověření by měl mít ještě záložní on-line přístup k databasi. Zákazník by měl o zakoupení dostat elektronicky podepsanou stvrzenku, pro případné reklamace či ztráty. Jenže to by infrastrukturu musel navrhovat někdo, kdo nechce jen tunnelovat veřejné peníze.

27. prosince 2012