Dvacátý devátý (1974)

Dvacátý devátý (1974) – 20 %, ČSFD, FDb a IMDb: 1.9.

Už uplynulo skoro čtvrt století od konce normalisace, takže je možné se na její kulturu podívat bez předsudků. Patří k ní i film Antonína Kachlíka. Z uměleckého hlediska je to jasné selhání, scénář (naivní milostné scény) i herecké výkony jsou neuvěřitelně toporné. Nicméně zhruba od poloviny filmu se na to dá zvyknout. Herci spíše jen deklamují, jediná povedená scéna je rozhovor mezi Zápotockým a Olbrachtem (vynikající Miroslav Částek) v Moskvě od 29. minuty filmu. Asi nejstrašnější herecký výkon předvedl Karel Šebesta v postavě Bohumíra Šmerala. Miroslav Zounar v hlavní roli nebyl vyloženě špatný, neboť jeho úkolem bylo hrát mýthisovanou zkamenělinu. Proto ho převálcoval Adolf Filip v roli kolísavého, a proto zajímavého, Zápotockého.

Co se týká historické věrnosti, je chabá. Nejde tam pouze o spin, ale rovnou o lež. Například simultánní tlumočení se, pokud vím, před rokem 1945 nepoužívalo. Z filmu byl prakticky vygumován přední „karlínský kluk“, Eugen Fried, který zahynul za války v odboji, a proto byl zapomenut. Jenže stejně jako Klema byl členem Jílkova politbyra a dokonce se s ním počítalo na generálního tajemníka. Protože to ale byl maďarský Žid, tak ho místo toho Kominterna pověřila ve 30. letech dozorovat stalinisaci Kommunistické strany Francie.

Rovněž tak závěrečná scéna filmu: Gottwaldova panenská řeč. Dnes nám přijde hrozivá, ale tehdy se jí všichni smáli: „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se“, protože nějaká 50. léta nikdo nečekal. Ve filmu ale místo toho vyjadřují nespokojenost. Film vychází z officiální kommunistické verse, která však na mnoha místech neodpovídá realitě. Byly v ní zcensurovány věty, které se pak kommunistům nehodily do krámu: „Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka.“

Takže lze uzavřít, že hlavní důvod, proč kommunism v Československu zkrachoval, byla jeho neschopnost, a to i v propagandě.

Nový občanský zákoník nabyl platnosti

Neuvěřitelné se stalo skutečností a zákon č. 89/2012 Sb., [nový] občanský zákoník (NOZ), ve čtvrtek 22. 3. 2012, tedy druhý jarní den, nabyl platnosti (PDF). NOZ má 3081 paragrafů, 344 stran a stojí 586 Kč.

České občanské právo se tím konečně dostalo na standardní západoevropskou úroveň, z níž nás kommunisté v roce 1964 vyhnali. Autoři NOZ, Karel Eliáš & Michaela Hendrychová, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a dva jeho náměstci František Korbel jako organisátor a Filip Melzer jako expert, a zpravodaj, poslanec Marek Benda, si tím postavili nehynoucí pomník. Zapomenout nelze ani na team, který text finalisoval, tj. střední generaci právníků: Petr Tégl, Jan Petrov a Kristián Csach, vesměs vzdělaných na německých universitách.

Nabytí platnosti v březnu 2012 jsem předvídal již před rokem a půl. Netrefil jsem nastavenou účinnost, protože jsem se domníval, že slíbená dvouletá legisvakance bude brána doslova a ne že dostane přednost fetiš 1. ledna [2014]. Obsesse čísly se koneckonců projevila i v nedůstojných čachrech s číslem NOZ ve Sbírce: „Dnešního dne (22. března 2012) vyšel v částce 33 Sbírky zákonů pod symbolickým číslem svobody – 89/2012 Sb. nový občanský zákoník.“ V normálních státech dostávají právní předpisy čísla podle toho, jak jsou schvalovány, v ČR ne.

Zatímco Korbelův článek příliš zajímavý není, stojí za to se vypořádat s odmítavým článkem Hasenkopfovým (PDF):

Příliš mnoho not

Potřebujeme vůbec občanský zákoník? Přiznejme si otevřeně, že nepotřebujeme; angloamerické státy se bez něj pohodlně obejdou. Občanské právo tam zcela reguluje právo obyčejové (= common law) + judikatura (= precedenty). Ale pokud něco dělá kontinentální Evropu Evropou, tak je to osvícenská tradice kodexů. Stávající (post)kommunistický OZ je karikaturou kodexu. Pokud tedy občanský zákoník chceme, bylo nevyhnutelné přijmout nový. Čím dříve, tím lépe; důvody jsou uvedeny níže.

Celkem 3081 paragrafů není málo, ale jsou nezbytně nutné. Důvodem je, že každý soukromoprávní předpis obsahuje v prvé řadě dispositivní právní normy. Jak píše Robert Kabát Jr.: „[Š]etří náklady na kontrahování (ne každý chce při každé smlouvě zvlášť dojednávat podmínky a mnohdy se raději spolehne na zákonnou úpravu a předpokládá její rozumnost).“ Dispositivní pravidla nejsou volena arbitrárně, ale jako optimální pro většinu. Takové právo není proti přirozenosti, ale naopak jí zcela vyhovuje. Popisuje, přesněji řečeno kodifikuje, přirozená právní pravidla. Výsledkem má být, aby v každém konkrétním sporu zavládla spravedlnost. A kvalitní kodex je k tomu tou nejlepší mapou. Právo není pouhým návodem, nýbrž celostním normativním systémem. Právo nelze redukovat na právní předpisy.

Soukromoprávní kodex je sice vždy „pouhou příručkou základních smluvních typů“, nicméně alternativou je toliko common law. Více paragrafů neznamená více sporů; to je myšlenkový zkrat. Počet právních vztahů je stejný bez ohledu na detailnost regulace. A naopak detailní regulace znamená, že je ve sporu mnohem jasnější, na čí straně je právo, čímž pomůže nejen stranám, ale i jejich advokátům.

Doba přirozenoprávních kodifikací jako je ABGB odzvonila v roce 1815. Nyní žijeme v jiné době. NOZ je postmoderní, eklektický, stejně jako je naše doba.

Význam novely OZ 1964 z roku 1991

Byla sporná už v době svého vzniku. V tehdejším postkommunistickém zmatku se nikdo nenamáhal koordinovat její přípravu s přípravou obchodního zákoníku. Výsledkem byly dva, téměř duplicitní, kodexy, asi jako když jsme měli federální a prakticky totožný republikový zákon o cenných papírech.

Hlavní inspirací novely byl Čepičkův střední občanský zákoník z roku 1950. Nic proti němu, byl poměrně kvalitní, neboť ho psali ještě skuteční odborníci na občanské právo, Bedřich Andres a Viktor Knapp, ale pak se měl opsat celý a ne nepovedeně záplatovat marxistickou karikaturu z pera Zdeňka Kratochvíla a Stanislava Stuny Sr. z roku 1964.

Výsledkem je, že stávající občanský zákoník postrádá jakýkoliv systém, i ten původní marxistický. To není životodárný přirozený chaos jako v angloamerických státech bez OZ, nýbrž typická postkommunistická ruina. Takový stav vadí, protože na jednu stranu neumožňuje neregulovaný rozvoj judikatury jako v angloamerických státech, a na druhou stranu ji svazuje původně kommunistickými paternalistickými pravidly typu preference absolutní neplatnosti či universálního zákazu zříci se dopředu svého práva. Na takovém základu nevyroste užitečná judikatura, ale deformovaná, cf. zápas o hrnce Zepter, které musel do civilisované podoby postavit až ústavní soud.

Rozsah NOZ

Byl jsem vždy a zůstávám stoupencem nizozemského liberálního modelu universálního OZ, který v ČR nejvíce propagoval zemřelý soudce Cepl. Přednost dostala Eliášova konservativní koncepce satelitních kodexů, s níž se však rovněž dá žít. Existence nového zákoníku práce je tak vedle dalších soukromoprávních kodexů, jako je nový obchodní zákoník, zcela přirozená.

NOZ reflektuje i nové jevy: změnu pohlaví (§ 29), elektronický podpis (§ 561 odst. 1) či nejistotu mateřství (§ 775) .

Terminologie NOZ

K ní se vyjadřovali všichni, protože v ČR mají laici zvláštní pocit, že jí rozumí a že ji smějí svévolně měnit (novináři). Podstatou marxistické kodifikace z roku 1964 byla jednak neuvěřitelná simplifikace právní úpravy až na nepoužitelnou mez, a proto byl OZ 1964 podstatně novelisován již v roce 1982, a jednak svévolná změna terminologie. Novela 1991 obé zmírnila, ale neodstranila.

NOZ odstraňuje obojí. Právní regulace má standardní západoevropský rozsah. Terminologie se ve většině případů vrací před rok 1950, tedy ke klassickému českému pojmosloví.

Dopad na veřejné právo

Pavlu Hasenkopfovi dávám za pravdu v tom, že s doprovodným zákonem si zatím nikdo příliš hlavu nelámal, jak je koneckonců na ministerstvu spravedlnosti neblahým zvykem. Správné by totiž bylo schvalovat NOZ a doprovodný zákon junktim. Času na jeho přípravu bylo dost.

Co se týká exekučního řádu, jedním z hlavních jeho problémů je neprovázanost s občanským soudním řádem. Pokud se započítá ještě nový správní řád a daňový řád, máme zde celkem 4 regulace výkonu rozhodnutí, často kvadruplitní.

Závěr

NOZ je něco, co jsme dlouho potřebovali a lépe pozdě než nikdy.

SPD o Israeli

Předseda SPD, Sigmar Gabriel, prohlásil: „I was just in Hebron. That is a lawless territory there for Palestinians. This is an apartheid regime, for which there is no justification.“ On o tom někdo pochybuje? Zdá se, že SPD je mnohem lepší alternativou než Merkelové CDU.

Amnesie

Jednou z nejtrapnějších uměleckých berliček je amnesie – ztráta paměti. Jak připomíná Filip Tvrdý, v praxi tak vůbec nevypadá: „Nejčastější příčinou amnézie je neurochirurgický zákrok, mozková infekce nebo mrtvice. Ve filmech autoři většinou volí dramatičtější okolnosti, za kterých došlo ke zranění, jako je například scénáristicky osvědčená rána do hlavy při autonehodě nebo pokusu o vraždu. Netřeba dodávat, že za vhodný lék proti takovému postižení je všeobecně považován opakovaný úder, který vyšinutou mysl pacienta navrátí zpátky do normálu. Velmi rozšířeným omylem je také schopnost filmových postav vytvářet nové vzpomínky, i když si nedokážou rozvzpomenout na svou identitu před osudnou nehodou. Populární trilogie o agentu Bournovi je zatížena právě touto dezinterpretací, protože postava Matta Damona sice zapomene svůj původní špionážní výcvik, ale je schopna bez větších problémů poskládat dohromady kousky skládačky a záhadu úspěšně vyšetřit. Ještě méně reálná je představa některých filmařů, podle níž si pacient dokáže vzpomínky podržet v bdělém stavu, ale během spánku se mu nějak záhadně vyresetuje mozek a každé ráno začíná nanovo. Někdy může mít filmová amnézie vliv i na morální charakter hrdiny, takže původní "zlí" se zázračným úderem do hlavy mění na "hodné"; jaká škoda, že tak daleko ještě nedospěla skutečná neurochirurgie.“

Jurodivý Slávek Popelka

V ČR proběhly velké antiestablishmentové demonstrace cca 8 000 lidí a blogy plebsu (Vodníkův Discussion Speed a Kapitánův Nautilus) k tomu mlčí. Podivné. Nicméně, kdo to zmeškal, může se podívat na velký rozhovor s protagonistou Slávkem Popelkou v ČT.

Předně bychom neměli podléhat černobílému vidění. Ačkoliv je Holešovská výzva chaotická a Národní rada nerepresentativní, plebs má v mnohém pravdu. Je ostudné, že dosud u nás na rozdíl od USA neexistuje referendum. Osnova Karolíny Peake, o kterou se media nezajímají, protože zřejmě netuší o existenci veřejného eKLEPu, je spíše zákonem, jak referendum nedělat. Vladnutí by mělo být odbornější a transparentnější. Na druhou stranu je vidět, že to hnutí je čistou negací a věrohodný positivní program nemá.

Přesto je příliš laciné plebs zešměšňovat, že nemá visi, jak změn dosáhnout. Slávek Popelka je jihomoravský patriarcha – prorok a není náhodou, že tyto protesty mají mnohem větší ohlas na Moravě než v Čechách. Na rozdíl od radikálně levicového ProAlt z pražské kavárny, který chce v leninských tradicích předvoje dělnické třídy pro lidi dělat bez lidí, Holešovská výzva buduje v anarchistických tradicích sověty a imperativní mandát (= odvolatelnost poslance). Oba instituty jsou krajně neblahé a mám obavy, že to skončí stejně jako v roce 1905 či hůře 1917 v Rusku, s tím, že ČR je přeci jen civilisovanější než carské Rusko.

Update: Glossa Bohumila Doležala, kterou podepisuji.

Jiří Payne je spoluautorem zákazu popírání holocaustu

Yamato-san z neznámého důvodu adoruje Jiřího Paynea, ačkoliv málokdo tak potlačil svobodu v ČR jako on. Podle Paynea je autorem paragrafu o popírání Marek Benda. On sám prý je pouze autorem paragrafu o zákazu upírání práv a svobod druhým. Důvodem, proč popíračský paragraf prošel, prý byla nutnost kompromisu. Cílem Paynea prý bylo, aby zákaz propagace fašismu a komunismu dostal obecnou podobu, dle které by si každý směl říkat, co chce, pakliže tím neporušuje práva druhých.

Nuže, toto je polopravda. Jak to bylo doopravdy? Jde o dvě ustanovení trestního zákona 1961: § 260 – podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a § 260a – popírání. Ustanovení § 260 odst. 1 původně znělo: „Kdo podporuje nebo propaguje fašismus nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, rasovou nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Byl to Bohumil Doležal, který prosadil vložení slavné závorky: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ novelou č. 557/1991 Sb., když vláda žádnou takovou změnu nenavrhla. Tu pak zrušil československý ústavní soud nálezem z 4. září 1992.

A teď přichází náš hrdina. Ve sněmovním tisku č. III/401/0 skutečně navrhl jen kosmetickou změnu § 260. Nicméně ústavněprávní výbor navrhl uzákonit popírání holocaustu. Iniciátorem byl skutečně Marek Benda. V rozpravě na plénu se ale Payne výslovně přihlásil k programu bojující demokracie: „[D]emokratický stát se brání proti tomu, aby svoboda slova nebyla zneužívána k omezování lidských práv jiných skupin obyvatelstva nebo aby nebyly šířeny myšlenkové směry, které ohrožují samu podstatu demokracie, myšlenkové směry, které souvisí s totalitním smiřováním v politickém systému.“ Payne zároveň odsoudil vydání Mého boje: „V této věci bych rád poukázal jen na jistý vývoj, ke kterému došlo od minulého projednávání, protože zveřejnění spisu Mein Kampf ukazuje, že to je vážný problém, který je aktuální, a že jsou lidé, kteří se pokoušejí na vydávání spisů, které souvisí s totalitní minulostí, buďto vydělávat nějaké peníze, nebo z nějakých jiných důvodů chtějí tyto myšlenky šířit.“ Statečná levice tuto osnovu po právu poslala do horoucích pekel.

Ale Payne se nevzdal a předložil sněmovní tisk č. III/599/0: „Předkladatelé doporučují využít platného znění § 90 odst. 2–7 jednacího řádu poslanecké sněmovny a navrhují Sněmovně, aby vyslovila souhlas s návrhem zákona v prvém čtení s odůvodněním, že se jedná o novelizaci svým rozsahem nevelkou, jejíž obsah již byl projednán v prvém čtení v Poslanecké sněmovně a v obecné rozpravě druhého čtení.“ Tomu Sněmovna zabránila, po rozsáhlé rozpravě. Kommunista Dalibor Matulka: „Domníváme se, že návrh navrhovatelů, aby tento návrh zákona byl schválen hned v prvním čtení, je návrhem nekorektním a sprostým.“

Podle překladatelů jsou žaláře pro popírače holocaustu „opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“. Vláda Miloše Zemana vyslovila s návrhem nesouhlas (usnesení vlády ze dne 10. května 2000 č. 455): „Návrh nové skutkové podstaty trestného činu podle navrženého ustanovení § 261a není dostatečně legislativně propracován a v něm uváděné pojmy „nacionálně-socialistická nebo komunistická genocida“ a „zločiny nacionálních socialistů nebo komunistů proti lidskosti“ nesplňují požadavky na formální, resp. jednoznačné vymezení podmínek trestní odpovědnosti. Platné znění § 261 trestního zákona umožňuje v rámci trestního řízení postihovat popírání, zpochybňování, schvalování i ospravedlňování nacionálně socialistické i komunistické genocidy a jiných zločinů proti lidskosti. Takové jednání lze zahrnout pod pojem „projevuje sympatie k fašismu nebo jinému podobnému hnutí“, neboť se jím vyjadřuje pozitivní názor a vztah k hnutí, jehož příslušníci prokazatelně tyto činy páchají, pokud nejde dokonce o propagaci takového hnutí ve smyslu ustanovení § 260 odst. 1 trestního zákona.“

Rovněž v druhém čtení byla rozsáhlá rozprava, která pokračovala i ve třetím čtení. Poslanci dostali hned 2 chance, jak zákaz popírání holocaustu neuzákonit: statečný kommunista Karel Vymětal a statečný socialista Zdeněk Jičínský. Sněmovní levice však byla dvakrát poražena. Pak osnova již snadno prošla.

Jiří Payne tedy nejen, že neudělal nic, aby toto brutální omezení svobody v ČR neprošlo, ale dokonce se na tom aktivně podílel. Je tedy naprosto nevhodný kandidát na presidenta ČR.

Zlý Google II

Nedávno jsem tady psal o tom, jak každá velká korporace zhloupne. Setkalo se to s kritikou, co si to dovoluji. Jenže každým dnem máme nové a nové důkazy.

Minulý týden Google opět zmršil kommentáře na Bloggeru, tentokrát novým způsobem: Zrušil starou dobrou podobu zadávání kommentářů a nahradil ji unifikovaným hnusem. A ti dobráci to snad ani neotestovali, protože jinak by jim nemohli uniknout, že při náhledu se vytvoří nesmyslně úzký sloupec vedle zadávacího okénka. Proto jsem přepnul na zadávání kommentářů pomocí okénka pod postem.

Součástí všeobecné deteriorace je další přitvrzení CAPTCHA. Často musím mnohokrát reloadovat, abych našel takovou, kterou jde přečíst. A k dovršení všeho Facebook v rámci konkurrenčního boje opět obnovil povinnou CAPTCHA pro odkazy na Blogger, přičemž je ještě hůře čitelná než na Bloggeru, je-li to vůbec možné.

President republiky je fascista

Jaroslav Achab Haidler: „Takže máme-li dneska na trůně komického fašistu, není to sice v českých a možná ani jino-stranných dějinách nic nového pod sluncem (jak učí Kohelet), ale je to někde uvnitř, v samé své podstatě, daleko vážnější, než si myslíme.“

Pořád lepší než mít za premiéra terroristu a za presidenta násilnické prase.

Šílenství ústavního soudu pokračuje

Je zjevné, že ústavní soud v poslední době zešílel: lid v. Komár, Holubec v. ČSSZ a nyní též VY.PO. 2010 v. DUB, o kterém referuje Tomáš Pecina, kdy VY.PO. 2010 je právním nástupcem společnosti Dr. Zátka a nejvyšší soud ČR vydal v této věci nejprve kassační rozsudek a pak odmítavé usnesení.

Zdá se, že soudkyni Wagnerovou nakazil morbus Holländeri. Místo, aby se zabývala konkrétní ústavní stížností prosťáčků, jak je posláním ústavních soudců, rozhodla se hrát si na boha a přistoupit k „vznešené“ abstraktní kontrole norem, zde nenárokovému dovolání. A shledala, že příslušná právní norma OSŘ je protiústavní, ačkoliv to před tím nikoho ani nenapadlo a dissenteři zcela správně upozorňují na to, že ani ve 100 % případů protiústavní interpretace právní normy tuto normu protiústavní nečiní, je-li zde i přesto možný ústavně konformní výklad.

Wagnerová tedy pochybila hned 2x: Jednak si pro svůj záměr vybrala processně naprosto nevhodný podvozek, a jednak je nesmyslem snažit se dát mimořádným opravným prostředkům nějaká kritéria: Dovolání se tak strukturálně podobá milosti, s tou výjimkou, že řízení o milosti je nesporné.

Ačkoliv se tedy Wagnerová snaží zákonodárci vnutit francouzský model předběžné otázky a meritorního kassačního rozhodnutí bez odůvodnění, doufejme, že ČR místo toho konečně převezme certiorari. To se od klassického dovolání liší tím, že je positivní – je uděleno, zatímco dovolání je negativní – je odmítnuto. A Wagnerovou by mohl uklidnit právní obyčej pravidla čtyř na SCOTUS: Nevysloví-li se alespoň 4 soudci z 9 pro certiorari, není uděleno.

Na závěr bych chtěl upozornit na některé formální úděsnosti, které  Wagnerové věru čest nedělají: despektní pohled na amicus curiae brief v § 9, transformaci kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na pracoviště ústavního soudu v § 10, nucený amicus curiae v §§ 13 a 15. Wagnerová od Holländera zdědila i svérázné pojetí stran. Místo VY.PO. 2010 a DUB je to předsedkyně NS ČR, PS PSP, MS apod. (zejména §§ 11 až 13).

Update: Zdeněk Kühn – Nenárokové dovolání je protiústavní?

Co je antisemitism?

Martin M. Šimečka: „Napsat 70 let po holocaustu (první transporty začaly na Slovensku na jaře v roce 1942) o „židovské lobby“ může jen opravdu kovaný antisemita.“ Tak ještě, že to víme díky jednotě strany (Federace židovských obcí v ČR, Terezínská iniciativa a Židovské muzeum v Praze) a vlády (Ministerstvo zahraničních věcí ČR) v Evropském institutu odkazu Šoa, o. p. s. Žádná židovská lobby samozřejmě neexistuje.

Josef Braito o pravoslaví

Dominikán Silvestr Maria Braito (1898–1962) napsal v roce 1946 spis Církev. Studie apologeticko-dogmatická. Výtah z něj uveřejnil Martin Doležal.

I, Robot (2004)

I, Robot (16. 7. 2004) – 60 %, česky Já, robot (2. 9. 2004). IMDb: 7.0.

Mám rád filmy, které si na nic nehrají a nesnaží se předstírat, že jsou něco lepšího než zástupcem svého genre. Tak i I, Robot (2004) je dobrý odpočinkový film a nic jiného.

Fair a just II

Rozdíl mezi fair a just mi nedal spát, tak jsem se na něj zeptal rodilého mluvčího. Řekl mi, že v hovorovém usu se fair používá běžně, např. dítě řekne: To není fair, že musím mýt nádobí zrovna já, zatímco just se používá více abstraktně, pro hodnocení oficiálních rozhodnutí: Rozsudek nad tím zločincem je just.

Je to tedy stejný fenomén jako v němčině a češtině, kdy se rozlišuje mezi domácí a cizí slovní zásobou, např. Vertretung v. Repräsentation, zastoupení v. representace.

Mají k sobě blízko

William Daniel Johnson: ""In 20 years," he said, "Israel will cease to exist unless Israel deports all non-Jews from its borders [and] establishes a demilitarized zone around the country; America and Europe repatriate their anti-Israel Arab/Muslim populations; and Israel renews its efforts to call Jews home. Israel's policy should be to encourage all Jews in America ... who desire the continued existence of Israel to emigrate there.""

Podněcování k nenávisti

Předseda Strany zelených, Ondřej Liška, udal Adama B. Bartoše, že článkem Kraus podněcuje k nenávisti vůči skupině osob podle § 356 NTZ. Kde se vlastně tato skutková podstata vzala?

Do československého právního řádu byla zavedena jako § 198a TZ 1961 v čl. I bodu 31 novely č. 557/1991 Sb. Ačkoliv původně součástí vládní osnovy nebyl, v průběhu projednávání byl doplněn. Rychetský to odůvodnil takto: "Z mezinárodních úmluv o lidských právech, které Listina vtěluje do vnitrostátního právního řádu a staví nad zákon vyplývají další navrhované změny ... u Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace vyplývá doplnění, týkající se podněcování k národnostní a rasové nenávisti." Iniciativy se pak chopili neznámí poslanci: "Z branno-bezpečnostných výborov sme dostali pripomienky k paragrafom 196 a 198, teda násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi, ako aj hanobenie národa, rasy a presvedčenia s tým, že bolo odporučené, aby bola prijatá a zaradená do návrhu nová skutková podstata podnecovania k národnostnej a rasovej nenávisti. Obdobný návrh vyplynul aj z výborov sociálnych a kultúrnych. Ústavnoprávne výbory ako aj navrhovateľ akceptovali návrhy týchto výborov."

Mráz tedy vane z CERD. Slušné státy tuto kommunistickou povinnost neratifikovaly.

Holubec v. ČSSZ

V poslední době si čím dál víc připadám, že žiju v Kocourkově. A nejnovější bitva ve válce soudů, Holubec v. ČSSZ – slovenské důchody XVII, to jen potvrzuje. Oč jde? Mezi nejvyšším správním soudem a ústavním soudem již dlouho zuří válka o slovenské důchody. Příčinou je podjatý soudce ÚS, Pavol Holländer, který de facto rozhoduje sám o sobě. Věc dosáhla tak daleko, že NSS podal předběžnou otázku k evropskému soudnímu dvoru: Landtová v. ČSSZ, sp. zn. C-399/09, CELEX: 62009C0399 a 62009J0399. ESD rozhodl krajně nesrozumitelně. Nicméně, právě v nynějšímu sporu Holubec v. ČSSZ se ukázalo, že dal přeci jen za pravdu NSS.

Absurdita začíná již tím, že Novinky referují o tom, že stěžovatel byl Karel Holubec, ale spisovou značku tají. ÚS naproti tomu zase tají jméno stěžovatele a uvádí jen spisovou značku (PDF). Navíc v pracně vybudovaném NALUSu nález samozřejmě ještě není: Nejnovější případ je tam z 9. 2. 2012. Ještě že tedy máme ad hoc tiskovou zprávu.

V nálezu s nečíslovanými odstavci jsou skutečné perly. ÚS se rozhodl, že do války s NSS zatáhne i ESD. Proto nález nebyl vydán toliko III. senátem, ale celým plénem, který z falešné professní solidarity iniciátora celé války podržel. Rozum měl toliko Jiří Nykodým. ÚS vyhlásil válku EU takto: "nelze než v souvislosti s dopady rozsudku ESD ze dne 22. 6. 2011 č. C-399/09 na obdobné případy konstatovat, že v jeho případě došlo k excesu unijního orgánu, k situaci, v níž akt orgánu Evropské unie vybočil z pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla, k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires."

Zešílevší ÚS dokonce po české vládě vyžadoval, aby jeho rozhodnutí respektovala nejen při vydávání správních aktů, ale též v politice vystupování za ČR před ESD: "česká vláda za této situace [neměla] zábrany vůbec vystupovat jako účastník řízení o předběžné otázce před ESD proti svému Ústavnímu soudu". ÚS proto své vlastní stanovisko (vyjádření ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. Př. 31/11) předložil na ESD jako amicus curiae.

"Podáním ze dne 25. 3. 2011 vedoucí oddělení soudní kanceláře ESD na základě pokynu předsedy čtvrtého senátu ESD předmětné vyjádření Ústavnímu soudu vrátil zpět s odůvodněním, dle kterého „dle zavedených zvyklostí si členové ESD nevyměňují korespondenci s třetími osobami ohledně věcí, které jsou ESD předloženy“.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ESD institutu amici curiae v řízení o předběžných otázkách pravidelně využívá, a to zejména ve vztahu k Evropské komisi. Za situace, kdy si ESD byl vědom, že Česká republika jako účastník řízení, jejímž jménem jednala vláda, se ve svém vyjádření odmítavě vymezila k právnímu názoru Ústavního soudu, jenž byl předmětem posouzení, nelze hodnotit konstatování ESD, dle něhož v předmětné kauze představoval Ústavní soud „třetí osobu“, jinak, než jako opuštění principu audiatur et altera pars."

To je naprosto neuvěřitelné. ÚS se považuje za stranu řízení? Tím je snad Holubec. Nezbývá, než se zeptat, kdo tuhle soudcokracii, která již přesáhla všechna rozumná měřítka, zastaví. Jediný, kdo na ÚS neselhal, byl soudce Nykodým: "Nesouhlasím s celkovou koncepcí přístupu Ústavního soudu k otázce tzv. „slovenských důchodů“. Z předchozí rozhodovací činnosti týkající se této problematiky je zřejmé, že jde o skutkově širokou a pestrou škálu případů: od případu stěžovatele, kdy jakési obecně spravedlivé cítění vede k přesvědčení, že by byl „český důchod“ adekvátní, pro případy, kdy pojištěnec získal podstatnou část doby zaměstnání ve slovenské části společné republiky, na Slovensku celou dobu žil a v době rozpadu společného státu měl slovenské občanství."

Český ÚS se považuje za nadřazeného i evropskému soudnímu dvoru. Co s tím? Tady už asi pomůže jedině impeachment podle § 132 sq. zákona o ústavním soudu.

Update: Shodně se k věci vyjádřil Jan Komárek: V Joštové vybuchla atomová bomba + Debata v páté cenové.

Slušnost v českém veřejném prostoru

Přesně.

Imperativní mandát rakouského presidenta

Václav Žák upozornil na zajímavou skutečnost: Ačkoliv vůči rakouskému presidentu existuje klassický impeachment (čl. 142 ústavy), vedle něj je „pro jistotu“ též referendum o odvolání z funkce (čl. 60 odst. 6 ústavy). Rakušané se tedy v ústavním právu opět „vyznamenali“. Vedle koncentrovaného ústavního soudnictví má jejich spolkový president sovětský imperativní mandát.

The Social Network

The Social Network (1. 10. 2010) – 60 %, česky Sociální síť (4. 11. 2010). IMDb: 8.0.

Tyhle filmy jsou zajímavé v tom, že nám ukazují něco, o čem bychom jinak moc nevěděli. Na druhou stranu, přes všechnu snahu o neutralitu, vždy někomu straní. Zde je to Eduardo Saverin, první CFO Facebooku, kdy Mark Zuckerberg je vykreslen jako geniální, ale bezskrupulosní nerd a Dustin Moskovitz a Chris Hughes zcela upozaděni. Posun od reality je také v tom, že Jesse Eisenberg hraje hlavního hrdinu démoničtěji (a nelidštěji) než je ve skutečnosti.

Jako velký problém filmu vidím špatné obsazení Seana Parkera, který je v podání Justina Timberlakea příliš charismatický a příliš na sebe strhává pozornost. Jinak však film definitivně stojí za zhlédnutí.

Updated.

Film o Anonymous

V for Vendetta (2005; 16. 3. 2006) – 35 %, česky V jako Vendeta (20. 4. 2006). IMDb: 8.2.

Na rozdíl od amerických teenagerů nemám rád estetiku comicsů. Není proto divu, že ani zfilmované mi mnoho neříkají. Mé hodnocení: nic moc, je proto možná nespravedlivé, neboť nemám pochopení pro genre jako celek. Naivní a černobílé postavy (s jedinou výjimkou inspektora Erica Finche), schematický příběh a rádoby dojemný závěr mohou oslovovat nezletilce, ale těžko koholiv jiného.

Film je význačný hlavně tím, že zpopularisoval masku Guye Fawkese. Podotýkám, že v podmínkách zpřísněné bojující demokracie jsou v ČR shromáždění s touto maskou nelegální. V souvislosti s tím je zajímavé, jak 3 roky (2008–10) trvající ráj stahovačů (pejorativně pirátů) zjevně skončil. Když se podíváte na články o filmech, tak z odkazů na celé filmy už funguje jeden jediný. Anonymous – společenství adolescentních hacktivistů – tak sice ví, proti čemu bojuje, ale používá k tomu nelegitimní prostředky.

Hodnocení filmů

Rozhodl jsem se standardisovat hodnocení filmů, a to do 2 kategorií: stojí za zhlédnutí a nestojí za zhlédnutí, a do 2 subkategorií: standardní produkt a výjimečně dobrý/špatný. Společně s orientačními procenty to tvoří tuto tabulku:

1. stojí za zhlédnutí (nad 50 %):
1. vynikající – 80 %
2. dobrý – 60 %
2. nestojí za zhlédnutí (pod 50 %):
1. nic moc – 40 %
2. mizerný – 20 %

Updated.

Zohar 2, 89b

Cituji: „478. Rabbi Yudai said to him: Blessed be the Merciful One who sent me here! Blessed be the Merciful One for allowing me to come and hear your words! Rabbi Yudai wept. Rabbi Shimon asked: Why do you weep? He answered: I weep because of those people whose ways are the ways of beasts, without knowledge and observation. It would have been better for them not to have been created. Woe to the world when you, master, will depart from it, for who will then reveal the secrets and who will then comprehend the ways of the Torah?

479. He said to him: Upon your life, the world is created only for those who are occupied in Torah and know its secrets. Assuredly, the sages have decreed that the ignorant corrupt their ways, not knowing their right hand from their left, and are like cattle. And so it is fitting to punish them even on Yom Kippur (the Day of Atonement). Of their children, it is written: "For they are the children of harlotry" (Hoshea 2:6), actual children of harlotry.“

* * *

„484. … Happy is the portion of Yisrael above all the heathen nations; of them it is written: "But you that did cleave to Hashem your Elohim are alive every one of you this day" (Devarim 4:4).“

Závadové myšlení

Velice pěkně shrnul kulíškovskou atrapu demokracie v Mazel v. Kočí ve svém článku Adam B. Bartoš: „Totiž takto: když tyto (rozuměj pravdoláskařské) vlny nějakou dobu sledujete, poznáte jejich mechanismus. Přesně víte, kdy začne rudnout vzteky Hvížďala, kdy dodá vulgární komentář Švejnarův pomocník Matoušek, kdy začne zhluboka dýchat paní Tydlitátová, kdy se pohorší předseda Ústavního soudu Rychetský, kdy bude následovat téma Lidových novin na minimálně tři strany, kdy různí režimní pisálci budou unisono hořekovat nad tím, že je tu zase druhá republika a že demokracie končí a že rasismus kvete a že je Hitler za dveřmi a že za to všechno může Klaus a škoda, že umřel Havel, protože jako kdysi umřel Masaryk a pak přišel nacismus následovaný válečným peklem, tak nyní umřel Havel a teď už to bude jen horší, ovládnou to tady fašisti, neofašisti, nacisti, neonacisti, klerofašisti, kleronacisti, fašizoidní a fašistoidní živly, fašounci, extrémisti, radikálové, nahnědlí, hnědí, ultrahnědí, černokošilatí, soldateska, hitlerčíci, náckové, národovci, klerikálové, nacionalisti, slovy "nezávislého" soudního znalce Iva Svobody "stupidní deprimovaná hovada", zkrátka fujtajblové.“

* * *

„Zatímco u Židů je tedy jejich strach celkem pochopitelný, zarážející je politická hyperkorektnost u ostatních lidí, tj. nežidovského původu, kteří mají najednou potřebu se distancovat od Kočího námitky, tedy přesněji od mediálního výkladu Kočího námitky, a aktivně požadovat jeho exemplární potrestání, aniž by se je na to kdokoli ptal. Takové plamenné kolektivní výzvy k potrestání jsme tu už párkrát v historii zažili.

"Několik advokátů už samo podalo podnět k zahájení šetření, hodně se jich distancuje," čteme například v novinách. "České advokátní komoře nejsou známy podrobnosti ze soudního spisu ani k osobě znalce v tomto řízení. Nicméně prohlašuje, že se jako samosprávná stavovská organizace všech advokátů ostře vyslovuje proti všem projevům národnostní, rasové, náboženské a jiné nesnášenlivosti," píše se zase jinde, jakoby snad Kočí projevil rasovou, náboženskou nebo jinou nesnášenlivost. Sami přiznávají, že o tom nic nevědí, ale přesto žádají jeho potrestání v kárném řízení a ještě navíc doživotní vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Marně přemýšlím, co je tohle za lidskou vlastnost. Ustrašenost? Podlézačství? Udavačství?“

Michaela Dupová propuštěna na svobodu

Podle zprávy ČTK (v Českých novinách sice není, ale přetiskly ji Novinky i iDNES) byla Michaela Dupová propuštěna na svobodu, protože nejmenovaný kladenský státní zástupce odmítl žádost policie podat návrh na vzetí do vazby. Má předpověď se tedy nepotvrdila, na Kladně je ještě justice odolná vůči kulíškovským fanatikům bojující demokracie. Je ale otázkou, jak dopadne návrh Zdeňky Galkové, bývalé náměstkyně státního zástupce pro Prahu 1.

Mé nejnovější články na wikipedii

Přestože některé pitomce nepřesvědčí nikdy nic, přináším seznam svých nejnovějších článků na české versi původní wikipedie. Pokud se snad někdo diví, že jsem loni žádný nový nezaložil, je to proto, že mne to jednoduše přestalo bavit.

Bojující demokracie vrací úder

Po sérii neúspěchů se nepřátelé svobody Kulíškova typu rozhodli zasadit PEX rozhodující úder. Michaela Dupová má na krku vytetovaný závadový symbol a protože se bez ohledu na to zúčastnila shromáždění PEX 24. 9. 2011 v Kladně, na základě doktríny transsubstanciace se tím dopustila těžkého zločinu.

Protože podle mluvčí kladenské policie Michaely Novákové: „Po celém těle má zakázané symboly“, bude pro své vlastní dobro vzata do předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu a její kauce 400 000 Kč propadne ve prospěch státu.

Chrabří policisté na ní využili starý špinavý trik: Předvolali ji k podání vysvětlení a místo toho ji rovnou zadrželi. Inu, když se kácí PEX, tak lítají třísky. Demokracii si rozvracet nedáme!

Rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí

Jednou z nejdůležitějších bariér v českém právním řádu je rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí. Nemyslím, že je to dobře, ale když už to tak je, musíme se s tím de lege lata vyrovnat, protože tento rozdíl u většiny přečinů rozhoduje mezi trestností a beztrestností a u většiny zločinů mezi přísným a lehkým trestem.

Domnívám se, že nejlepší rozdíl je v pravidelnosti v. nahodilosti následku. Zatímco následek, který nastane nejméně v 33 % případů lze považovat za pravidelný; následek, který nastane v méně než v 10 % případů je zjevně nahodilý. Mezi tím je šedá hranice.

Proto ve sporu OR v. Tomáš Pecina dávám za pravdu OR. Smrt je následkem střelby na jedoucí vůz naprosto výjimečně. Střílející policista s ní nemůže být srozuměn, na rozdíl od těžkého ublížení na zdraví podle § 145 NTZ, o něž by šlo, pokud by státní zástupce vyvrátil námitku nutné obrany.

Update 1: Tvrdá data poskytl JG. Vyplývá z nich, že 11,11 % policejní střelby na vozidlo má za následek smrt. To už je v šedé zóně a dalo by se pokládat za pravidelný následek. Nejde-li tedy o nutnou obranu, hrozí policistovi obvinění z vraždy. A podotýkám, že bez pravidelnosti následku skutečně nemůže být o srozumění ani řeči.

Update 2: Zdá se, že GIBS nutné obraně nevěří. Na druhou stranu nepovažuje smrt za pravidelný následek policejní střelby na vozidlo.

Návrat k Picture Window

Přes kafrání pitomců, že když je něco zadarmo, tak máme držet hubu a krok, Google opravil zmršené kommentáře. Proto je čas k vrátit se k šabloně Picture Window, která je mnohem krásnější než Harbor, na níž se přeci jen podepsal zub času.

Bakumacu v Praze

Situace v pražské ODS připomíná počátek reforem Meidži.

Kulíškův hnůj

Vždycky, když si myslím, že jsem chytřejší než Tomáš Pecina, tak na to ošklivě doplatím. Myslel jsem si, že Jan Kulíšek vulgo Leho je neškodná americká guma. Ale ukázalo se, že není. Je to pořád stejný nedouk a čmuchal, jaký byl vždycky, když vyhlásil válku Vladimíru Stworovi jen proto, že má názory, které mu nevoní.

Kulíšek je takový gigant ducha, že ani nepostřehl, že jsem se ke sporu Uhl v. Pecina meritorně vůbec nevyjadřoval. (Poté, co Google zprasil diskusse, což nedouk Leho obhajuje, je nutno kliknout 2x.) Rovněž ten ignorant netuší, že nelze zveřejňovat zveřejněné, protože už to veřejné je.

Zkrátka a dobře, Jan Kulíšek má od nynějška na Lucerně wikipedie utrum, stejně jako ho má u všech slušných lidí. Pokud by se snad pokusil sem postovat nějaký svůj slint, bude dříve nebo později bez milosti smazán, takže prosím na něj nereagujte.

Vysvětlení duchů

Přesvědčivý text: „Na cestě, jíž jezdím domů, jsou v tomto místě v pravidelných odstupech poklopy kanálů. A tento den byly podmínky takové, že z kanálů stoupajícího teplého vzduchu kondenzovala pára, takže nad každým poklopem byl větší či menší sloupec mlhy. Ve svém starém Suzuki Swift jsem seděl hodně nízko nad zemí, takže jsem ke všemu vzhlížel. A kombinace mé pozice, křížení světlometů a pouličního osvětlení ve sloupci mlhy vytvořily na zlomek sekundy dostatečně přesvědčivou iluzi lidské postavy právě u jednoho poklopu.“

Hospodářský blahobyt v 60. letech

Vždycky mne zaujme, když nějaký zastydlý reformní kommunista začně bájit o 60. letech: „J. J., zejména hospodářsky jsem byli někde jinde. Ve spoustě oborů na technologické špičce. Katastrofa byl rok 68, kdy byli odstraněni odborníci podle ideologického klíče.“ Kdo to dobu zažil, tak si snadno vzpomene na všeobecný nedostatek a slogany typu: „Maso bude vbrzku“, kdy se naplno projevil výsledek rozdílu mezi hospospodářským rozkvětem Západu a hospodářským úpadkem Východu v 50. letech, takže byl viditelný prostým okem.

Kdo by to chtěl zkratkou: Zatímco III. pětiletka (1961–5) zkrachovala, IV. pětiletka (1966–70) žila z podstaty.

Updated.

Zlý Google

Zdá se, že je to neodvratný zákon: Každá velká korporace zhloupne a značne své klienty spíše otravovat než těšit. Viděli jsme to na Microsoftu a v posledních 2 letech to můžeme pozorovat i na Google. Začalo to vyhledáváním. Místo krásně přehledných výsledků je tam nyní nesmyslný trojsloupcový layout. Přitom levý sloupec šlo umístit nahoru, vždyť tam stejně nic smysluplného není. A na zobrazování cache je pravý sloupec málo. Zkoušel jsem jako náhradu Bing, ale ten nemá odvahu se od Google jakkoliv odlišit. Holt průmyslový standard.

Pokračovalo to nesmyslnou unifikací designu, kdy i Bloggeru se vnucuje unifikovaný hnus. Naštěstí to jde všude přepnout, kromě profilu bloggera. A pokračovalo to zásahy do Gmailu, kdy jednu dobu Gmail dokonce nezvládal správně zobrazit e-mail v ISO-8859-2. Inu, převaha marketingu nad techniky.

A konečně Blogspot. Pro tento blog nikdy nebyly diskusse prioritou. Nicméně, když je tento týden Google definitivně zmršil k nečitelnosti, musel jsem s tím něco udělat. Jedno z možných řešení bylo nahradit bloggerovské diskusse nějakým jiným řešením, např. Facebooku. Do toho se mi nechtělo. Tak jsem se obloukem vrátil k svému prvnímu layoutu, který byl v té době (před 6 lety) nejhezčí. Je trojsloupcový, tak snad si na něj zvyknete. Je to asi provisorní řešení, ale na lepší nemám momentálně čas ani náladu.

Z Deníku Referendum vane duch 40. let

Je to duch nesmiřitelného boje s Němci, Maďary, zrádci a kollaboranty, jak zní dobový výčet. V čele tohoho úsilí stojí František Kostlán, představitel nepřátel svobody a vůdce extrémistů mezi progressivisty. Jeho poslední obětí je Petr Kočí, který měl tu drzost, že stejně jako kdysi Kamill Resler si troufnul dodržovat advokátní ethiku a opravdu hájit svého klienta. Něco podobného tito inkvisitoři neodpouští. Resler hájil K. H. Franka, takže byl obhájce nacistických zločinců a vyloučen z Advokátní komory. Kočí hájí Lucii Šlégrovou, takže je podle Tomáše Němečka advokát nácků a podle předsedy ústavního soudu (sic!) má být doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nihil novi sub sole.

Kde se vlastně bere nenávist ke všemu odlišnému, ať jsou to neonacisté (u progressivistů obecně), jejich obhájci (u Jeronýma Janíčka) nebo dokonce obhájci obhájců (u Tomáše Němečka)? Je to především vinou totální intolerance k jinakosti. A na Františku Kostlánovi si můžeme demonstrovat další aspekty, především ignoranci.

Petr Jedlička napsal text o Maďarsku, který je plný nepřesností. Platnost nebo účinnost, Maďar nebo Maďaři, dodatek nebo organický zákon, vše je jedno. Je to jen essay, tak nač se namáhat s náležitými pojmy. Jenže plést si hodiny a holínky se nevyplácí. Tak i František Kostlán naprosto netuší, co je to námitka podjatosti, přestože v obou svých textech (Naši civilizaci ohrožuje ztráta kritického rozumu a stádnost a Soudní znalec Mazel skončil. Atmosféra ve společnosti se kvapem blíží extremismu) o ní píše.

Tak buďme světlem v temnotách a osvětleme Kostlánovi to, co by měl znát už ze střední školy. Podjatost není urážka; být nepodjatý neznamená vyznamenání. Podjatost je pouhý processní institut, který vyjadřuje, že dotyčný oprávněný rozhodovat má v konkrétní věci poměr k osobě či k věci, takže není nezávislý nebo nestranný. Co z toho vyplývá? To, že podjatost se uplatní toliko v právu. Kostlánovy bláboly o historicích, politolozích či sociolozích jsou tudíž zcela mimo mísu. Podjatý může být pouze ten, kdo rozhoduje, tedy soudce či soudní znalec. Kostlánovy nesmysly o podjatých advokátech svědčí jen o tom, že není schopen pochopit rozdíl mezi podjatostí a konfliktem zájmů. Podjatost není obecná, nýbrž v posuzované věci. A konečně vyloučení podjatého soudce či znalce, není rozhodnutí, ale pouhé opatření. Jeho smyslem je fairness processu, tedy opět věc, která je nepřátelům svobody zcela cizí, protože vyloučení znalce Mazla, sekáče, který pomohl usvědčit vítkovské vrahy, berou úkorně. Co na tom, že znalec má být zcela neutrální a nikoliv spolupracovník obžaloby?

Na druhou stranu má Kostlán pravdu, že podjatí jsou všichni. Nicméně, vyloučen pro podjatost je toliko ten, u něhož zájem na nepodjatosti převáží jiné zájmy. Takže vzhledem k tomu, že ve vztahu k nacismu jsou podjatí všichni Češi, nelze je u českého soudu vyloučit. Stejně tak u znásilnění nelze zohledňovat pohlavní solidaritu, protože neexistuje nestranné třetí pohlaví. Ve sporných případech se hodnotí míra podjatosti. Je-li nízká, např. věková solidarita, dá se přednost zákonnému soudci před zohledněním podjatosti.

Jak se uplatňuje námitka podjatosti? Vznese se podezření, že dotyčný orgán je podjatý a jaké indicie (tedy nikoliv důkazy, které jsou nutné pro rozhodnutí) tomu nasvědčují. Vzhledem k tomu, že nic nebrání jednoho znalce nahradit kterýmkoliv jiným, mělo by se námitce podjatosti spíše vyhovět než nevyhovět. Zatímco být znalcem v konkrétním processu není lidské právo, právo na spravedlivý process, tj. nebýt posuzován podjatým orgánem, jím je. Proto je lepší, když je vyloučen nepodjatý, než když rozhoduje podjatý.

Zjišťovat, zda je někdo Židem, nejde, jak si Kostlán plete, protože národnost není objektivní, ale subjektivní. Proto soudce nemá zjišťovat, zda u námitky podjatosti z ethnických důvodů v případě řízení o ethnické záležitosti je znalec příslušníkem ethnika, ale zda se jím cítí být nebo zda jsou zde okolnosti, které tomu nasvědčují. Pokud ethnicitu zjistí, je podjatost v případě antisemitismu automatická s ohledem na studie na dodnes trvající traumatisaci Židů holocaustem (např. V. D. Volkan, G. Ast, W. F. Greer: Third Reich in the Unconscious. Brunner-Routledge, New York 2002 nebo H. Epstein: Children of the Holocaust. G. P. Putnam's Sons, New York 1979).

Stokrát opakovaná lež se nestává pravdou. Mazel nebyl nezávislý, protože měl zvláštní poměr k policii. Nebyl nestranný, protože jeho posudek vykazoval závažné vady: Spetl si vyvolenost jako označení establismentu s vyvoleností jako označení židů. Kdyby nebyl podjatý, tak by si ho najímali i lidé obvinění z verbálních trestných činů. To se, pokud vím, nikdy nestalo.

Zjišťování ethnicity neodporuje Listině. Proč by mělo? Halacha, včetně jejího konceptu dědění židovství po matce, není protiústavní. Patentní hloupostí je proto Kostlánovo tvrzení: "Vylučovat z něčeho či odněkud lidi na základě jejich národnosti, rasy či náboženského vyznání je pochopitelně protiústavní." Kostlán si přečetl Listinu a nepochopil ji. Nekatholík nemá možnost stát se katholickým knězem a nikomu a ničemu to nevadí. To jen Kostlán zbožšťuje ethnicitu a religiositu. Ale není tady člověk pro sobotu, nýbrž sobota pro člověka. Navíc ano, Listina zaručuje lidská práva bez ohledu na politické smýšlení, zda je dotyčný neonacista či progressivista. Ale nezaručuje tak všechna oprávnění. Diskriminovat v soukromých vztazích je plně legální, jinak by si Kostlán musel povinně vzít za manželku třeba neonacistku nebo přestat nenávidět Hrad.

Na závěr můžeme souhlasit s Františkem Kostlánem: V celé nahotě se ukázalo, že lidská práva pro mnoho lidí neznamenají nic. A nejsmutnější na tom je, že lidská práva upírá neonacistům i předseda ústavního soudu, který, kdyby svou funkci vykonával řádně, měl být jejich prvořadým ochráncem.

Update: Kostlánův recyklovaný článek

Výslech Ivo Svobody

Tomáš Pecina přinesl na svém blogu odkaz na audiozáznam výslechu Ivo Svobody (MP3). Na rozdíl od čtenářů si však nemyslím, že je to komedie, nýbrž tragédie, absurdita à la Švejk. Absurdita těchto politických processů spočívá v tom, že neonacistu definuje používání neonacistických symbolů. Co jsou neonacistické symboly, definuje to, že je používají neonacisté.

Stejně jako Kapitán (a na rozdíl od něj jsem si to vyslechl celé) se podivuji nad tím, že takto vůbec může vypadat trestní řízení. Officiálně máme adversární (kontradiktorní), v praxi vždy vypluje nahoru inkvisiční. Tak i zde. Po lampasácky blábolivé úvodní znalcově čtvrthodině, která připomíná soudruha poručíka Troníka, státní zástupce pro forma položí několik otázek, které mají dokázat jen to, že posudek vůbec četl či alespoň prolistoval. Vlastní výslech však vede soudce jako kdyby to byl vyšetřující soudce a nikoliv člověk, který má jen dohlížet na legalitu processního souboje mezi státním zástupcem a obhájcem, takže po většinu času má mlčet.

Obhajoba se soustředila na processní aspekty. Těžko jí to vyčítat, nicméně soudce se jako starý praktik oprávněně zhrozil, kdyby měl za podjatého považovat každého znalce, který pracuje výlučně či prakticky výlučně pro policii, např. Kriminalistický ústav Praha. To jsou ta úskalí pseudoadversárního processu. Ve skutečném je znalec (angl. expert witness) obžaloby a znalec obhajoby, zde má být znalec neutrální a pro všechny. Systémově je to neudržitelné.

Obhájce zcela správně vytknul naprosto nedostatečnou znalcovu úroveň znalostí, demonstrovanou již v úvodu tvrzením, že Jobbik je ve vládě. Ivo Svoboda musel přiznat, že nepoužívá nic jiného než Bibli protokolů norimberských processů a Marešovy knihy, který je však na rozdíl od něj skutečný akademik. Jenže Bible protokolů norimberských processů mu o Otto Strasserovi nic neřekne a Mareš ne mnoho.

Fatálním nesmyslem je i celý Svobodův koncept odboje, jehož definičním znakem má být demokratism. Claus Schenk von Stauffenberg byl snad demokrat? „Stauffenberg wanted to retain all the totalitarian, militaristic and socialistic elements of National Socialism.“ Kommunisté? Stejně tak jeho theorie frakcí, která by měla význam, pokud by strasseristé byli v NSDAP tolerováni, nikoliv vyhnáni a vražděni. Za vrchol ignorance lze považovat připisování norimberských zákonů (1935) Strasserovi, ačkoliv byl vždy odpůrcem antisemitismu a nenáviděl jen židovský velkokapitál. Je to podobné jako připisovat Trockému moskevské processy nebo Rychetskému persekuci Charty 77, protože obojí dělali kommunisté.

Materiálně se tedy s posudkem vypořádal až obžalovaný, od kterého se jinak v processu moc nečeká. Je to zjevně adolescentní nadšenec, který se zamiloval do strasserismu. Myslím, že soudce přesvědčil o tom, že adorace člověka, který v roce 1925 a 1926 zápasil v NSDAP o moc s Hitlerem, než ho Goebbels zradil a v roce 1930 byl z NSDAP vyloučen, není pro naši mladou demokracii nebezpečná. Je to tedy snad na dobré cestě. Závěrečný trialog mezi obžalovaným, soudcem a znalcem („máte větší faktografické znalosti než já“) by mohl být přátelským popovídáním u piva, kdyby tomu chudákovi za jeho názory nehrozil žalář. Ten, kdo vydrží si výslech poslechnout až do konce, nejlépe pochopí zrůdnost bojující demokracie.

Mickey & Sylvia – Love Is Strange (1956)

Vrchol nevkusu

Mám s Pavlem Molkem dlouhodobý odborný spor. Koho by zajímaly podrobnosti, nechť si přečte publikaci MV Sborník vystoupení účastníků diskusního fóra k právu shromažďovacímu. Praha, 11. 9. 2008, pp. 29–34. Přesto jeho nejnovější článek na Jiném právu považuji za nechutný nikoliv proto, že jím opět utahuje šrouby a omezuje svobodu projevu v ČR, ale proto, že je skandalisační, neodborný a přes míru emotivní.

Ke sporu Michal Mazel v. Tomáš Pecina jsem se dosud nevyjádřil a neučiním tak meritorně ani nyní. Přesto nemohu nepoznamenat, že jednostranně někoho skandalisovat a upřít čtenáři možnost seznámit se s argumenty nařčeného z autopsie, se skutečně nijak neliší od campagne proti Chartě 77. Člověk si říká, jak někdo, komu je fairness tak cizí, může vůbec pracovat v justici. Vždyť je typickým aktivistou.

Stejně tak druhý případ: Udání na Mašínovou, že schvaluje těžký zločin vraždy. Je mi líto, ale pokud máme v NTZ idiotský a kommunistický přečin schvalování trestného činu (§ 365 odst. 1 NTZ: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“) musí právo platit padni, komu padni. Pokud Molek dává Mašínové immunitu za její zásluhy, zavádí tady kategorii vyvolených, kteří smějí beztrestně páchat to, co je jiným zapovězeno. Ostatně, u propagátora bojující demokracie nic překvapivého.

Na závěr bych říci, že se plně ztotožňuji s P. H., že povinnost stíhat ideozločiny brání policii dělat smysluplnější práci a že martyrisace extrémistů je jejich nejlepší propagací. Na Jiné právo tento příspěvek nedávám, protože mi hoši, co spolu mluví, několikrát nepropustili kommentář a lze se tedy důvodně domnívat, že nyní by tak učinili rovněž, pravděpodobně pod záminkou čulíkovského boje s „anonymy“, jako kdyby většina redaktorů Jiného práva mou identitu neznala.

Spravedlnost

Na Slepecké holi jakýsi Harry Callahan zmínil rozdíl mezi fair a just, což se do češtiny obojí překládá jako spravedlivý.

Podívejme se na relevantní významy do Merriam-Webster. Pojem fair v kontextu spravedlnosti znamená: "a : marked by impartiality and honesty : free from self-interest, prejudice, or favoritism b (1) : conforming with the established rules : allowed (2) : consonant with merit or importance : due c : open to legitimate pursuit, attack, or ridicule", zatímco just v kontextu spravedlnosti znamená: "a (1) : acting or being in conformity with what is morally upright or good : righteous (2) : being what is merited : deserved b : legally correct : lawful."

Pojem fair tedy vyjadřuje nestrannost, čestnost, bezpředsudečnost a dovolenost, zatímco pojem just oprávněnost, morální i právní správnost, zaslouženost. Chceme-li mezi oběma pojmy rozlišit, tak by fair šlo přeložit jako čestný (= honest), zatímco just jako spravedlivý v užším slova smyslu. Ale zdá se, že fair do češtiny v přesném významu přeložit nejde, neboť češtině tento koncept zcela chybí.

Abstraktně lze shrnout, že fairness je processní soulad s ideálem, dodržení pravidel, zatímco justice je materiální soulad s ideálem, tedy náležitý výsledek.

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:

Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.

František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:

Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.

S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Základní povinnost Václava Klause

Dlouho jsem nechápal, proč Pravda a láska Václava Klause vlastně tak nenávidí. Nyní už je to jasné. Porušuje základní povinnost každého demokratického státníka: Nedostačně se omlouvá.

Silvie Lauder: "Nicméně na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme."

Jan Konfršt: "Možná by od Vás stačilo slov daleko méně. Snad jen – Václave, odpusť."

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:

Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.

* * *

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

* * *

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

Google Books

Google Books se vyznačují tím, že do hlubokého odkazu nacpou spoustu parametrů. Zbytečnosti #v=onepage&q&f=false se nelze zbavit vůbec. Ve skutečnosti stačí jeden: ID konkrétní knihy, např. GkAvAAAAMAAJ, tedy /books?id=GkAvAAAAMAAJ.

Užitečným parametrem je číslo stránky, např: &pg=PA1.

Příklad celého hlubokého odkazu:
http://books.google.cz/books?id=GkAvAAAAMAAJ&pg=PA1.

Zamyšlení nad celou tou adorací

Myslím, že přišel čas se zamyslet nad příčinami orgií byzantinismu, které v poslední době sledujeme. Vezmu si k tomu texty dvou předních protagonistů Pravdy a lásky z Facebooku. Nebudu je citovat, protože by s tím třeba nesouhlasili a jejich názory mají obecnější platnost.

První názor je, že lidé těmi svíčkami a frontami vyjadřují úctu. Zuřivé odmítání jakékoliv kritiky či jen náznaku výsměchu Havlovi je považováno narušení klidu a pokoje při rozloučení s touto osobností. Nerespektovat to, je protilidové.

Na to odpovídám, že celý svůj život jsem byl proti modlám. Václav Havel byl člověk z masa a kostí. Měl své klady, měl své zápory. Redukce Havla na světce, jako už se to stalo Masarykovi, je výrazem neúcty k jeho životu a neschopností respektovat lidskost každého z nás.

Druhý názor: Nelze srovnávat smrt Havla a nějakého diktátora.

Má reakce – faktem je, že toto je v nás nějak zakódováno. Když umře jeden z nás, máme negativní pocity; když zemře nepřítel, máme pocit, že konečně na něj došlo. Ale tyhle instinktivní reakce bychom měli tlumit. Lidé si jsou ve smrti rovni a na nikoho se nelze dívat černobíle.

Třetí názor: Havel byl mentálním vůdcem revolucionářů 89. roku (Respekt Generation) a jeho skon vnímají jako smrt otce.

Můj kommentář: Ano, to je psychologicky pochopitelné, ale i tyto atavismy bychom měli být schopni překonat. Jinak navždy zůstaneme jen dětmi.

Daně a sociální pojištění

Stanislav Komárek přišel s pozoruhodnou úvahou, zda lidí, žijících ze státních peněz, není již více než daňových poplatníků. Bohužel ji však kontaminoval směšováním daní a sociálního pojištění. Nezaměstnaný či starobní důchodce nežije ze státních peněz, neboť jeho příjmy tvoří pojistné plnění.

Naproti tomu je naprosto pravda, že do počtu lidí žijících ze státních peněz je nutno počítat neziskovky, jejichž příjmy tvoří hlavně státní dotace či granty, a rovněž tak podnikatele soutěžící o veřejné zakázky.

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

Jsem pro rodinu a pro národ

motto: „Nezastávám ultraliberální názor „ať si každý říká, co chce“.“
—Martin C. Putna

Zásadní rozhovor Respektu s Martinem C. Putnou, kde je však přístupný pouze po zaplacení 15 Kč, přetiskla (doufejme, že legálně) Věra Tydlitátová.

Před závorku je nutno vytknout, že Putna je přední progressivista, a to, na rozdíl od Halíka, včetně homosexualismu: „Avšak v této věci se zkrátka [Duka] zachoval tak, jak mu velí současná oficiální homofobní rétorika římskokatolické církevní instituce. Jednou se za to jistě bude nějaký papež kát, jako se Karol Wojtyła kál za příkoří způsobená jinými historickými projevy katolické intolerance – za křižácké války, za inkvizici a podobně –, ale holt to bude ještě nějakou dobu trvat.“

Možné je všechno, ale odhaduji, že překrucovat jasná slova Písma ve prospěch módní ideologie homosexualismu neprojde nikdy. Faktem je, že Katholická církev nyní akceptuje evoluční theorii, ale doslovné čtení Genesis by bylo znakem fundamentalistů. Církev učí víru a mravy, nikoliv přírodovědu. Nicméně postoj k homosexualitě je součástí ethiky.

Putna je vzdělaný a umí uvažovat, nicméně někde své znalosti zahodí ve prospěch ideologie. Tvrdí, že zatímco za první a druhé republiky neměli konservativci vůdce, dnes ho mají (Klaus). Kramář a Gajda snad nebyli nic? Dávat na jednu hromadu Fica, Kaczyńské a Orbána jednoduše nemůže myslet vážně.

Rozhovor je zvláště dobrý v tom, že ukazuje definiční znaky progessivistů: chybná argumentace pomocí šikmé plochy („Dnes je to úplně jinak, protože současná Evropa se poměrně hodně podobá Evropě pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy se všude vynořovaly nacionalistické proudy.“), nenávist k jinak smýšlejícím („Chtěl jsem to trošičku shodit, abych je zase nedémonizoval. Platí však, že co se tu děje, je odporné a nová vláda, kterou složí Václav Klaus, bude ještě daleko odpornější.“) a projektování sama sebe do svého nepřítele („Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – Romové, homosexuálové, ekologové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Ve skutečnosti: „Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – paleokonservativci, tradiční katholíci, neonacisti, kommunisté, socialisté, ultraliberálové a tak dále, ale tendence je stejná.“  Dále: „zakazovat a likvidovat tihle lidé sice umějí, ale vyřešit reálné problémy neumějí, zkrátka až bude opravdu zle, tehdy se většinová veřejnost probudí“. Ano, persekuce neonacistů a omezování politických svobod progressivisty jsme už dnes svědky a lidé dali na Šluknovsku najevo, že mají progressivismu plné zuby.)

Fascinující je, jak se Putna nepokrytě hlásí k politické korrektnosti: „Slova jako „rodina“ a „národ“ se stala otrávenými, skoro sprostými slovy. Jakmile je totiž začali používat ultras jako svoje hesla, slušnému člověku se s nimi obtížně pracuje.“ Slova jako nálepky. Kdy už to konečně skončí? Kdy konečně i progressivisté začnou své opponenty vnímat jaké své bližní, nikoliv jako nepřátele, které je nutné převychovat?

Putna za vzory hodné následování označil Pekaře, Arne Nováka, Černého a Vaculíka. To je tedy směsice. Od Nováka jsem nic nečetl, tak se k němu vyjadřovat nebudu. Ale největšího českého historika všech dob, Pekaře, znám více než dobře. Jestli je něco definiční charakteristikou gaye Pekaře, tak je to nacionalism. Co si o tehdejší Pravdě a lásce myslel, jasně ukazují jeho věčné spory s progressivistou Masarykem. A označit socialistu Černého a kommunistu Vaculíka za konservativce, to už chce hodně odvahy nebo intelektuální nepoctivosti.

Dalším definičním znakem progressivistů je odtrženost od reality: „I v tomto smyslu se tedy bátorovci z D.O.S.T. pokusili tyto homofobní nálady přenést k nám.“ Putna asi nikdy neslyšel, co si myslí plebs o „teplouších“.

Na závěr se ukazuje, že progressivism není sekulární kalvinism jen tak pro nic za nic: „životní partnerství je věc veřejná“. To snad ne. Kde je nějaký veřejný zájem na tom, s kým Putna žije nebo nežije?

Rozhovor s Blankou Čechovou z roku 2009

Stejně jako Zdeněk Kühn byl nejlepší student mého ročníku na PF UK, tak Blanka Čechová byla nejlepší studentkou toho svého. Před 2,5 lety měla rozhovor v Českém rozhlase. Za povšimnutí stojí tragický výkon obou moderátorů.

Norský vrah napsal svůj nenávistný manifest ve Wordu

Škodlivost Microsoftu v praxi.

Jánošík Cnemo

„Daniela“ i Cnemo vycházejí z klassického konceptu plebsu, že krást bohatým nevadí, protože pro ně je to jen kapka v moři. Cnemo svůj postoj specifikoval takto: „Ukradete-li 1000 Kč Babišovi, je to jen nemorální, ale ukradete-li 1000 Kč invalidovi, kterému zbývá 2000 Kč na jídlo, je pachatel hyena.“

Problém tohoto srovnání je, že je vycucané z prstu. Jednak by stát takovému invalidovi pomohl (i když tomu ultralevičáci nevěří, máme v ČR sociální stát) a kdyby ne a ten invalida by vinou jednání zloděje došel k zdravotní újmě nebo dokonce zemřel, nejednalo by se o prostou krádež, nýbrž mnohem závažnější přečin, patrně (těžké – § 147 NTZ) ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 NTZ).

Proto si Kapitánův vykonstruovaný příklad modifikujme, že těch 1 000 Kč ukradne mně, pro kterého tato částka znamená poměrně málo (je to cca cena dvou nákupů v potravinách), ale přesto násobně více než pro Babiše.

Chce někdo vážně tvrdit, že okradení mé osoby je mnohem amorálnější než okradení Babiše?

Počátek vrcholného středověku

Lze ho datovat různě, obvyklé je odvodit ho z počátku gothiky, což je pozdní datace, které koinciduje s definitivním schismatem mezi Východem a Západem (1054) nebo dobytí Anglie Normany (1066).

Chtěl bych však obrátit pozornost na ranou dataci vrcholného středověku, kdy místo počátku gothiky lze vrcholný středověk odvodit od v zásadě dnešního uspořádání států a ethnik. Proto by klíčovým datem mohl být usazení Maďarů v Evropě a zánik Velké Moravy (906) nebo etablování a faktický vznik Německa (10. listopadu 911 ve Forchheimu) volbou Konráda I. za německého krále přesně před 1100 lety.