Ukázka "srbské propagandy"

Osudy pravoslavných chrámů v Kosovu



Držitel Nobelovy ceny za mír Ahtissari stanul čestně po boku Arafatově a Beginově. Len ten Havel im tam schádza...

Slobodan Milošević, balkánský řezník

Protože někteří odpůrci establishmentu vidí v Slobodanu Miloševićovi (1941–2006) hrdinu, nastal čas podívat se na balkánského řezníka podrobněji.

Milošević byl Černohorec, pocházel z klanu (плeмe) Vasojevićů (Васојевићи), největšího klanu černohorské Vysočiny. Ostatních 6 (Moračani, Rovčani, Bratonožići, Kuči, Piperi a Bjelopavlići) je menších. Jeho příbuznou je tak herečka Milla Jovovich, Karađorđe Petrović a Vuk Karadžić. Klan silně vyznává srbskou identitu a je odpůrcem černohorské nezávislosti. V klanu patřil Milošević k bratrstvu Raevićů, větve Lopaćani, do něhož patří i Karadžićové.

Oba Slobovi rodičové spáchali sebevraždu. Už při studiu práv se stal aktivním kommunistou. Jako klient Petara Stamboliće, Titova nástupce, rychle stoupal po stranickém žebříčku. Ve Svazu komunistů Jugoslávie byl hlavní Miloševićův soupeř Chorvat Stipe Šuvar, který byl odpůrcem Miloševićovy kliky srbských chauvinistů.

Těsně před uvězeněním nechal Milošević zavraždit svého bývalého přítele, Ivana Stamboliće: "Za otmicu i ubistvo Ivana Stambolića i atentat na Vuka Draškovića optuženi su i Slobodan Milošević i nekadašnji načelnik Generalštaba Vojske, Nebojša Pavković, ali oni su izdvojeni iz postupka jer se njima sudi pred Haškim tribunalom."

Když byl konečně Milošević ve vězení v Haagu, tak vše vsadil na jedinou kartu: Dosáhnout možnosti léčit se v Moskvě. Proto tajně bral léky na lepru, ale přehnal to a umřel na to: "Podle zjištění nizozemského toxikologa Donalda Ugese ukázal rozbor krve, že Miloševič bral léky anulující účinek jiných léků, které měl užívat na snížení krevního tlaku. "Tento lék bral svévolně, asi aby získal povolení k cestě do Moskvy," dodal podle agentury AFP Uges."

Bratři Mašínové

V ČR se neustále mluví o Ctiradu a Josefu Mašínových, případně o jejich otci, Josefu Mašínovi. Celosvětově jsou mnohem významnější jiní bratři Mašínové: Světozar a Alexandr. Nebýt jich, s nejvyšší pravděpodobností by nedošlo k první světové válce.

V 19. století vládla v Srbsku převážně dynystie Obrenovićů. Ačkoliv její zakladatel byl sprostý vrah, jeho potomci vládli spořádaně, byť poněkud chaoticky. Orientovali se na Rakousko a s Ruskem nechtěli mít nic společného.

Bohužel na dynystii Obrenovićů lpělo prokletí dávné vraždy, a proto balkánský princip krevní msty. Odstavená dynastice Karađorđevićů si nedala pokoj, dokud Obrenoviće nevyhladila do posledního.

Došlo k tomu v noci z 10. na 11. června 1903 (podle juliánského kalendáře v noci z 28. na 29. května 1903) v májovém převratu (srbsky: majski prevrat). 23letý král Александар Обреновић se v roce 1900 oženil s o 15 let starší Dragou, vdovou po českém inženýru Světozaru Mašínovi a bývalou dvorní dámou své matky. To vyvolalo obrovské pobouření srbské veřejnosti, zvláště, když bylo pravděpodobné, že královský pár nebude mít děti.

Veřejnost měla obavy, že dědicem trůnu bude jmenován její bratr Nikodij nebo Nikola Lunjević (Луњевиц). Proto plukovník Apis, budoucí zakladatel Černé ruky a v červnu 1917 popravený za vlastizradu Srbska na základě intriky srbského premiéra a budoucího prvního jugoslávského premiéra Pašiće, připravil spiknutí. Jeho členy byli Antonije Antić, Radomir Aranđelović, Milan Petrović, Dragutin Dulić, Milan Marinković, Nikodije Popović, švagr královny Aleksandar Mašin, Petar Mišić a Mihajlo Naumović.

Akce (PDF) začala 10. června 1903 na výročí vraždy krále Milana Obrenoviće. Popis vraždy se liší (cf. New York Times (PDF) a Wikipedia). Jisté je, že kromě obou královských manželů byli zavražděni ještě: generál Laza Petrović, údajní následníci Nikodij a Nikola Lunjevićové, premiér Dimitrije Cincar-Marković, ministr války Milovan Pavlović, ordonanc Jovan Miljković; ministr vnitra Velja Todorović byl jen těžce raněn.

Výroky srbského velvyslance

Řekl: "Jugoslávie v roce 1968 jako jedna z mála socialistických zemí nezradila Československo."

Můj kommentář: V roce 1968 byla Jugoslávie kommunistická. Další kommunistický stát, který Československo "nezradil", bylo Ceauşescovo Rumunsko a Hoxhova Albánie.

Prof. Rajko Doleček výstižně k rozhodnutí vlády uznat nezávislost Kosova

Ačkoli nemá z hlediska postavení ČR na mezinárodně-politické scéně až tak zásadní význam, zda se česká vláda rozhodne pro uznání Kosova, nebo proti, lze středeční krok Topolánkovy vlády, která má slibně nakročeno k tomu, stát se zatím nejhorší vládou v historii ČR, za výraz ostudy a hanebného poklonkování. Profesor Rajko Doleček událost pregnantně okomentoval.

Podstatu postoje vlády nejlépe charakterizuje výrok Jacques, která navíc prokázala nevědomost a absenci elementárního povědomí o politické sociologii a o povolební sitauaci v Srbsku:

„Po volbách, které proběhly v Srbsku už nestálo nic v cestě. Jdeme s hlavním proudem evropských států a to je dobře, společný postoj je klíčový"

Je to ovšem až výsledek diskuse na základě plurality postojů, co se dá nazvat "společným postojem", nikoli "společený postoj" daný patrně shůry, který by měl formovat názory jednotlivých aktérů, v tomto případě států, to by si Jacques měla uvědomit. Vládní konformismus, absence kritického dialogu a ignorace historických souvislostí, spojená s pošlapáním tradičně dobrých vztahů se Srby, je tragikomickým završením připojení se České republiky k legitimizaci válečných zločinů spáchaných NATO v roce 1999 v Jugoslávii.

Rozpad žaláře národů - Jugoslávie

motto: "Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, Kosovo jsou 4 zcela rozličné příběhy se zcela rozličnými viníky: Slovinsko mělo konflikt s federální komunistickou Jugoslávií. Chorvatsko částečně rovněž, ale hlavní podíl měli Srbové a Chorvati (myslel jsem, že hlavně Srbové, ale začali to Chorvati, v zájmu objektivity dělím vinu na obě strany). Bosna – hlavní viník Izetbegovič, ale ostatní strany taky nezahálely. Kosovo je jasná záležitost. Nezapomínejme na vinu např. Německa s uspěchaným uznáním samostatného Chorvatska apod. Odtržení Makedonie a Černé Hory dokazuje, že se od Jugoslávie dalo oddělit nenásilnou cestou." Vodník

Jak to bylo ve skutečnosti? Jugoslávie byl srbský žalář národů, který držel pohromadě jen díky studené válce. Když skončila, první se chtěli osamostatnit Slovinci. Srbové, kteří ovládali federální moc, to nechtěli připustit. Naštěstí ten konflikt byl krátký a pro Slovince vítězný. Nyní jsou v EU a bez zaostalých Srbů výtečně prosperují.

Druzí se chtěli osamostatnit Chorvati. Tam už to bylo horší, protože v Chorvatsku žilo mnoho Srbů. Válka byla vleklá a krvavá.

Třetí se chtěli osamostatnit Bosňané. Ani to Srbové nehodlali připustit, protože Bosna a Hercegovinu považovali za integrální součást Velkého Srbska. Po krvavé válce se to Bosňanům podařilo.

Jako čtvrté toužilo po nezávislosti na Srbsku (to tehdy ještě vystupovalo pod maskou Jugoslávie) Kosovo. Zde to doslova narazila na nejhorší srbské chauvinistické mýthy, které absolutně nerespektují, že země, která je sice kolébkou národa, ale v níž už ten národ prakticky nežije, musí patřit novým obyvatelům.

Pátí se osamostatnili Makedonci. V Makedonii prakticky žádní Srbové nežijí, takže to Srbům bylo jedno.

Šestí získali nezávislost Černohorci. Tam to bylo nejzvláštnější, protože vztah Černohorců k Srbům je stejný jako vztah Moravanů k Čechům. Srbové však byli po 4 válkách, které rozpoutali, a secessi Makedonců natolik oslabeni, že se nezmohli na jakýkoliv odpor.

Srbští barbaři

Vodník mne na Vrbě obviňuje, že mám morální vinu na ničení pravoslavných památek. Nemyslím. Podle mého názoru jsou Srbové a Albánci jeden za 18 a druhý bez 2 za 20. Pravoslaví ani islám totiž nemají úctu k životu, ani k hmotným hodnotám. Posuďte sami:

1. Ferhat-pašina džamija
2. mešita v Llapi (PDF)
3. Foča
4. etc.

Doporučuji si přečíst článek o srbských zvěrstvech.

Déjà vu

Není opravdu nic překvapivého, že fotky z dvou podobných událostí vypadají takřka stejně. Přesto stojí za zamyšlení, zda je to jen vizuální stránka, co oba akty teroru spojuje.

Srbské zločiny

Britské listy v roce 1999 uveřejnily výtah z vynikajícího článku v Sunday Times: "To, že k některým masakrům došlo po bombardování, nesnímá z jejich pachatelů břemeno morální odpovědnosti ani o jediný milimetr. Jen to potvrzuje hluboký nihilismus srbského politického vedení. Stejně jak jako se zrychlila likvidace evropských židů, když začalo spojenecké bombardování proměňovat Německo v rumiště, tak v Kosovu režim dál prováděl svůj plán terorizování a likvidace kosovských Albánců i v situaci, kdy směřovalo Srbsko k drtivé porážce. Srbové si mysleli: jestliže prohrajeme, ať to dopadne špatně i s našimi nepřáteli . . . Mýtus Kosova Pole stojí na počátku historie srbské sebelítosti a sebelítost byla používána po dlouhá staletí jako nástroj pro ospravedlňování zločinů. Vyhnali nás z našich domovů v chorvatské Krajině, řeknou vám Srbové. Je to pravda, ale k tomu došlo teprve až poté, co se pokusil Slobodan Miloševič uškrtit chorvatskou nezávislost při jejím zrodu. Vyhnali nás v roce 1996 ze Sarajeva. Ano, ale teprve poté, co srbští střelci obléhali město a stříleli na ženy, které se snažily nabírat vodu pro domácnost u hydrantů v ulicích. V jádru temného maelstromu, který proměnil obyčejné Srby v Kosovu ve vrahy, je sebelítost a popírání skutečnosti."

Annexe Bosny a Hercegoviny

Annexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem v roce 1908 nebyla násilná, jak se nám pokouší namluvit zastydlý chauvinista Ivo Vašíček. Naše vlast Bosnu a Hercegovinu okupovala již od roku 1878 a v roce 1909 s annexí souhlasily všechny velmoci, včetně Ruska. Toto o tom píší Dodatky k Ottovi, tedy Dohodová propaganda: "Od sblížení Ruska a Anglie r. 1907 veškeru pozornost rus. diplomacie pohlcovala balkánská krise, kterou způsobilo vyhlášení anekse Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem (6. říj. 1908). Mimo to současně s tím prohlásilo se také Bulharsko za stát naprosto nezávislý na Turecku a jeho kníže Ferdinand přijal král. titul. Podle tvrzení rakouského min. zahr. bar. Aehrenthala dal Izvolskij na poradách, konaných na zámku Buchlově, k aneksi souhlas. Izvolskij marně se potom dovolával svolání konference signatárních mocností (t. j. mocností, podepsavších berlín. smlouvu v r. 1878), až nakonec byl donucen před spojenou diplomacií rak.-něm. na celé čáře ustoupiti. Za pomoci Ruska byla sice upravena otázka bulhar. nezávislosti, ale Srbové, dožadující se za aneksi Bosny a Hercegoviny příslušných kompensací, byli Ruskem opuštěni a donuceni přijmouti potupné rak. ultimatum. Na jaře r. 1909 Německo postavilo se za svého rak. spojence a Rusko, nedostatečně vyzbrojené a zmítané vnitřními spory, musilo uznati aneksi bez jakýchkoliv výhrad. Tuto diplomatic. porážku Ruska přijala rus. vlastenecká veřejnost ostrou kritikou. Izvolskij byl nucen ustoupiti (28. září 1910) a jeho místo zaujal D. S. Sazonov."

Rovněž je lživý Vašíčkův výrok: "Srbové dokázali vlastními silami vyhnat oslabené cizí agresory ze svého území a obnovili svá původní území." Ve skutečnosti naše vojska Srbsko na hlavu porazila již v roce 1915. Zbytky srbského vojska musely prchnout do Řecka. Teprve když Dohoda na podzim 1918 porazila Bulharsko a Turecko, mohli Srbové uvažovat u ukončení naší okupace. Ale bez Francouzů by se na nic nezmohli.

Propaganda MF DNES o volbách v Srbsku a Evropské unii

Zpravodajský server, který sám sebe označuje za nejdůvěryhodnější zpravodajský portál na českém internetu, se opět vyznamenal.

O něco málo více zde či si může přečíst rovnou onen skvost.