5. září 2010

Poslední velká reforma českého pravopisu

Ačkoliv pod vlivem nesmyslných pravopisných reforem 20. století (zejména 1902, 1957 a 1993) žijeme v představě, že základem vulgarisace pravopisu je změna psaní cizích slov, ve skutečnosti je rozhodující ta změna, která ovlivní prakticky všechna slova.

V 19. století to byly 2 reformy bratrského pravopisu: Nejprve náhrada ypsilonu iotou ve většině slov, poté reforma skladná. Iotisté porazili ypsilonisty na hlavu v roce 1829, kdy censura přestala zakazovat knihy psané analogickým pravopisem.

Pak byl 11 let klid, než v roce 1840 začaly diskusse o potřebě skladné reformy na půdě Sboru musejního přo řeč a literaturu českou. Již v roce 1841 byly Kornelovy Knihy dewatery o práwiech a súdiech i o dskách země české vydány novým pravopisem. Dne 2. června 1842 pronesl Pavel Josef Šafařík přednášku na schůzi českofilologické sekce Královské společnosti nauk, která vyšla tiskem v Časopise Českého musea 1/1843, pp. 3–12.

Šafařík tam běduje nad psaním hlásky [j], která se psala třemi různými způsoby: jako j, g nebo y. Písmeno j se psalo ve většině vlastních jmen, např. Josef (spíše však šlo o I), v menšině se psalo g, např. Gindřich. Písmeno y se psalo ve spojení [ej], např. maley, woley, předpona ney-, wedleyſſj, zeytřeyſſj, museynj. Jinak se všude psalo g.

To Šafaříka irritovalo. Písmena j, g chtěl po vzoru pozdní latiny a němčiny vyhradit pro hlásky [j] a [g]. To, že snad ve všech ostatních jazycích mají jiný význam, ho nezajímalo. Např. francouzština ve vzácné shodě s angličtinou používá j pro [(d)ž] a rovněž tak ge a gi (v ostatních spojeních je g tvrdé, tj. [g]). Hlásku [j] franština píše jako il, či zdvojeně jako ille.

Jiné změny Šafařík odmítal, vyjma psaní velkého písmene u přídavných jmen odvozených z vlastních jmen (např. *Pražský), kromě od národů (tedy např. *Anglický či *Německý (p. 10), i když by právě tato změna potěšila ignoranty typu Astra. Zajímavé je, že velké písmeno chtěl u národních adjektiv psát tam, kde mají ostatní jazyky substantivum a rovněž i my stále více používáme neshodných přívlastků, např. král *Francouzský, tedy dnešní král Francie.

Nicméně vypustil džina z láhve. Ve 40. letech se nadobro obrátil poměr mezi latinkou a frakturou při tisku českých textů. Latinkou se sice občas tiskly české texty již před tím. cf. Květy české z roku 1834, ale ve 40. letech (o sto let dříve než v Německu) fraktura nadobro mizí. Květy přešly na latinku v 1/1844, Pražské noviny ve 27/1844 (4. 4. 1844). Zatímco ve fraktuře si nikdo netroufal měnit bratrský pravopis (vyjma iot), v latince byla nejprve zavedena Šafaříkova reforma a hned poté au nahrazeno ou.

Šafařík chtěl au zachovat a perspektivně se vrátit k původnímu ú, takže by se psalo např. s múkú a četlo [smoukou] (p. 8). Důvodem pro něj bylo, že ačkoliv se píše , vyslovuje se [ej], např. malý. Přesto již v roce 1844 Pražské noviny nahradily bratrské au dnešním ou. Písmeno w (p. 8) vydrželo nejdéle, až do roku 1850, protože jsme ho měli společné s našimi tehdejšími vzory, Němci a Poláky.

9 komentářů:

  1. Poucna informace o tom jakymi zmenami prosel pravopis.

    Pro Astra neni potesujici informace o poteseni jake by mel z Safarikovych zmen.
    Uz tak ma Astr vycitky svedomi vuci jazykovym pedantum typu GP, ze to tu jazykove mrsi, hacky carky nedava, za coz se mu nadava:-(

    OdpovědětVymazat
  2. Wskutku inspirugící. Iá bych proti revisi této poslední reformy nebyl, i když předstawa, že bych se mniel nowie učit, gestli psát spráwnie "Indřich", "Yindřich", "Gindřich" nebo "Jindřich" mne nepatrnie diesí, a nejsem si úplnie gist, zda by se tím o nieco nesnížila obecná atraktivita mých textúv.

    OdpovědětVymazat
  3. Problém je, že ve fraktuře nelze I a J odlišit. Což v latince je samozřejmě problém. Nicméně, je zjevné, že se psalo J, což pak mělo dvojí význam: [j] nebo [í]. Písmeno j pocházelo z i, písmeno g z h, např. Heinrich.

    Písmeno ě se v tisku používalo vždycky, takže nějaké mniel nowie je mimo mísu. Cf. Květy.

    Standardním iotisovaným bratrským pravopisem by tedy Váš text měl znít takto: "Wskutku inspirugjcj. Gá bych proti revisi této poslednj reformy nebyl, i když předstawa, že bych se měl nowě učit, gestli psát spráwně "Indřich", "Yindřich", "Gindřich" nebo "Jindřich" mne nepatrně děsj, a nejsem si auplně gist, zda by se tjm o něco nesnjžila obecná atraktivita mých textů." Cf. např. Českou včelu.

    OdpovědětVymazat
  4. Asi jste zapomněli na "x". Tedy "atraktivita mých tekstů", nikoli textů.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji, tento orthografický styl jsem zatím do svého repertoiru nezařadil, takže jsem si jej náležitě neosvojil.

    OdpovědětVymazat
  6. Zřejmě máte pravdu. Nicméně před rokem 1848 se používalo jen velice málo cizích slov, takže se to dost špatně ověřuje.

    OdpovědětVymazat
  7. Nicméně, "mexické" se psalo takto.

    OdpovědětVymazat
  8. Ovšem ještě Šalda, pokud si vzpomínám, psal prakse. Mexický není z řečtiny, to je nesrovatelný případ.

    OdpovědětVymazat
  9. ad "mexický"

    A ještě k tomu v tomto slově původně to "x" znamenalo "ch" ...

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>