Na anglické části wiki se člověk dočte zajímavé příběhy. Jedním z nich je i historie radioaktivního zamoření hlavního města brasilského státu Goiás, Goiânie, v roce 1987.
V tomto městě dosloužila nemocnice, v níž bylo i zařízení na radiotherapii. To nikdo odborně nezlikvidoval. Do nemocnice začali chodit různí squatteři a tuláci, kteří zkoumali, co by se jim hodilo a co by si mohli odnést. Tak narazili i na zařízení pro radiotherapii. Násilím ho otevřeli a zjistili, že vydává krásné modré světlo. Rozhodli se, že ho prodají vedoucímu smetiště.
Tomu se krásný modrý materiál líbil a vyrobil z něj své manželce prsten. To jí bylo osudné. Za měsíc na to zemřela. Nepřežila ani jejich 6letá dcera. Ta dokonce musela být pohřbena v olověné rakvi a zalita do betonu. Vedoucí smetiště přežil, protože nebyl v neustálém kontaktu s radioaktivním materiálem. A jednomu z tuláků musela být amputována paže.
Příběh jak ze Steinbecka – až na ten smutný konec.
OdpovědětVymazatMyslím, že nejlepší detaily jsou přítomny v PDF té zprávě MAAE, odtamtud linkované - byl jsem jednou u toho, když to Kamojedov líčil, a všichni přítomní se mohli potrhat smíchy.
OdpovědětVymazatA samozřejmě Vizte také the case of The Radioactive Boy Scout...
Slyšel jsem o něm menším u nás na hodinách dozimetrie záření. Taky o jednom snímku ruky rentgenovým defektoskopem. Nekdy napíšu zkušenosti s bespečností nakládání s radioakticním materiálem v bývalém CCCP
OdpovědětVymazatDavid Hahn je v USA nesmírně populární; odvolává se na něj i jedna episoda sitcomu The Big Bang Theory.
OdpovědětVymazatJeště by se hodilo říci, jak jsem na příběh o Goiânii přišel.
OdpovědětVymazatMalý čtenář napsal o Límanovi. Ten překládá hlavně Masudžiho Ibuseho. Jeho neznámější knihou je 黒い雨 (Černý déšť). To je o převživších Hirošimy. Tak jsem si četl o nemoci z ozáření a narazil na Goiânii.