Poesie a prosa

Václav Bělohradský (2006): "Málokdo by se dnes dovedl nadchnout pro Pohorskou vesnici, kdežto intimní dopisy Boženy Němcové jsou nám geniálním básnickým dílem. - napsal Roman Jakobson v proslulé stati Co je poezie. Dílo Boženy Němcové je nepodstatné, je spjato s mýty obrozenecké doby; to podstatné vyjádřila v dopisech milovanému příteli. Ty přetrvaly chatrný estetický projekt jejího díla i chápání svého adresáta a otevírají nám cestu k hlubšímu porozumění dramatu tvůrčích žen v 19. století; odhalují něco podstatného z dějin "gendru žena" ve střední Evropě. Byla by velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy.
Jakobson také vypráví, jak Lva Nikolajeviče Tolstého pohoršilo, když Puškin napsal o jedné a téže dámě verš Pamatuji se na divukrásný okamžik - ty zjevila ses přede mnou jak prchavá vidina, jako génius čisté krásy a v dopise příteli pak: Dnes jsem s pomocí Boží mrdal Annu Michajlovnu. Je ten verš pod ochranou "estetického projektu autora", zatímco pasáž z dopisu byla právem hozena do smetí?
Jaroslav Hašek odhaluje napětí mezi básnickým dílem a prózou života stručným rozborem dopisu nadporučíka Lukáše paní Kakonyiové. "Přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění…" - napsal nadporučík básnicky; "zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně…" - pomyslel si prozaicky.
Myslím, že z Čapkova literárního odkazu přežije jen Obyčejný život a Život a dílo skladatele Foltýna. Oba romány vyprávějí o životech, v nichž se smetí míchá s dílem: zaměstnanec státních drah odhazuje do smetí své verše z mládí, za dílo považuje svůj spořádaný život, ale jakýsi literát ty verše vyhrabal a nalezl v nich převratný smysl. Skladatel Foltýn je spalován "estetickým projektem", ale jeho dílo je jen slátanina pospojovaná z ukradených melodií, z nichž některé jsou krásné.
Tvrdým jádrem epochy prozaických poměrů je neoblomný fakt, že smysl díla se ukazuje jen v troskách estetických projektů autorů.

…

Exulant Milan Kundera například vynalezl velkolepou past na své západní čtenáře - střední Evropu. Zástupy čtenářů v ní chycených začaly číst ve Francii nepříliš známé středoevropské autory, Brocha a Musila především, a stávaly se tak modelovými čtenáři Kunderových textů. Svět, v němž se v polovině 70. let romanopisec Kundera ocitl, byl vystavěn z myšlenkového panelu bipolarismu, čtenáři hledali v dílech z "východní Evropy" svědectví o životě za železnou oponou, nic víc. Kundera to zpolitizované čtení vyvrátil vynalézavou strategií - interpretoval "východní Evropu" jako jakousi zradu na Evropě, pouhé imaginární místo vytvořené sovětskou vojenskou mocí, které v dějinách evropské civilizace neexistuje. Existuje Rusko se svými démony a se svou velkou literaturou, a pak střední Evropa se svými úředníky a mnohonárodní kulturou. Už slovo "střední" metaforicky rozvrací myšlenkový panel bipolárního světa: střední Evropa je "unesená Evropa", podstatný kus evropské kultury, odhozený po válce do smetí.
Zmizení střední Evropy z paměti Evropanů se tak stalo vinou, zradou na sobě samých, od níž se západní čtenáři Kundery snažili očistit. Myšlenkový panel Východ - Západ pukl a za ním se objevila Evropa Kafky, Freuda, Krause, Wittgensteina, Brocha, Musila, Haška, k níž autor Kundera v očích svých západních čtenářů začal patřit - a stal se tak autorem modelovým. Boj, který Milan Kundera svedl s bipolárním panelákem, je velký dar evropské kultuře."