12. března 2006

Kartářka, její karty a ... tajemno

Utečenec, čsl. občan M.M., toho času bytem v Z., měl zkrátka a dobře štěstí v neštěstí: Únavou usnul na cestě domů za volantem a sjel ze silnice. (...atd.) Tolik část textu z novin. výstřižku.

Ano, usnul jsem, ztratil silnici a svoje auto rozflákal o dva stromy. Náraz mě katapultoval ven a já se probral asi 10 m od zcela zničeného vozu. Az na roztrženou parádní košili a kalhoty umazané od hlíny se mi vůbec nic nestalo.

O nehodě jsem pak přemýšlel a uvědomil si vlastně moje opětovné setkání s jakýmsi tajemnem. Začnu ale od začátku, o pár let dřív, a sice v době, kdy jsem se právě připravoval nadobro opustit komunistické ČSSR a jeho socialistické jistoty.

Byl jsem tehdy již skoro dva roky úspěšně rozvedený, následný vztah mi ztroskotal a já se odstěhoval na ubytovnu. Stále častěji jsem si uvědomoval tu nenormálnost života pod vedením komunistů a nakonec i v duchu musel dát za pravdu kolegovi z kapely, který se podivoval, proč neodejdu za hranice. V socialistickém ‚ráji‘ mě vlastně již vůbec nic nedrželo, krom toho jsem chtěl odejít i dávno předtím.

Moje kamarádka Helenka (bohužel byla vdaná a o mojích úmyslech neměla sebemenší tušení) mi jednoho dne navrhla naši společnou návštěvu u kartářky. Zamilovaní to prý dělají – však znáte ženy – a tak jsem i přes svoji značnou skepsi souhlasil. Ovšem pod podmínkou, že věštit si necháme každý zvlášť.

Stará žena vykládající karty sídlila v zapadákově zvaném Kocléřov nebo Huntířov, tam někde to bylo. Celá legrace stála 20 Kčs a hned po zaplacení jsem děkoval Bohu, že žárlivá přítelkyně zůstala za dveřma. Babička se totiž hned zeptala, jestli mám takové vdané kamarádky snad dvě – vidí to prý v kartách. No, stydlivě jsem přisvědčil a pak žasnul a potvrzoval i všechno ostatní. Vlastně jsem zapřel jen tu plánovanou emigraci.

Dobračka přerovnávala podivné a opotřebované karty, listovala v takovém umolousaném sešitu a z jejího vyprávění se mi pomalu dělalo mdlo. Trefila totiž naprosto všechno: ty 2 kamarádky, také že jsem rozvedený a jak dlouho, uhádla i syna a v jeho stáří se spletla o měsíc. Můj ztroskotaný následný poměr komentovala, že neměl budoucnost a že se jednalo o velmi zvláštní ženu, což byla svatá pravda. Věděla s naprostou jistotou o mojí nedávné autonehodě i že se mi nic nestalo. Řekla ještě, že se mi v žádném dopr. prostředku jako auto, loď, vlak, letadlo ... atp. nikdy nic nestane.

Jako študák jsem kdysi úplnou náhodou vystoupil z autobusu a do místa kde jsem seděl narazila tramvaj. Na motocyklu jsem havaroval 2x, podruhe si zlomil klíční kost. Kvůli svojí nedbalosti jsem se málem otrávil výfuk. plyny auta – zachránil mě kolemjdoucí. Ve svojí Š-105 jsem usnul a v levotočivé zatáčce jel rovně. V kabině jsem měl 3 dých. přístroje k potápění a v jejich lahvích byl vzduch stlačený na 200 atp. Za pár let nato jsem zázrakem a bez zranění vyvázl z daleko horší bouračky.

Stařenka se tehdy vícekrát ptala na tu mojí emigraci, kterou mi ale vřele doporučila. Předvídala úspěch ceké akce a když to prý neudělám nyní, čeká mě nebezpečí a do ciziny budu moci odejít až za velmi dlouho nebo vůbec. Báchorce o nějakém mojem přestěhování se na Slovensko za prací (jak jsem vyblekotal) stejně nevěřila. Karty prý nelžou.

V době, kdy se mi podařil přechod ke krutým kapitalistům, si pro mne na ubytovnu prý přišli soudruzi a věděli opravdu hodně. Jak jsem se pak dodatečně dozvěděl, na VB mě -- jako i jiné své ‚zákazníky‘ -- udal šmelinář kšeftující s valutama. Nevím, jak bych ostrým hochům vysvětloval určité podivnosti jako náhlý prodej svojeho auta (sestřenici a přes Autobazar, auto tedy nemohlo být zabaveno), jako i zbavení se ostatních věcí včetně potápěčské výstroje.

To byl tedy můj příběh, ze kterého je mi dodnes tak nějak divně.

4 komentáře:

  1. Být idiotem v očích blbce je rozkoší labužníka.

    Asi tak nějak, soudruhu pohraničníku.

    OdpovědětVymazat
  2. Povedený face-lifting vašeho renaultu (nebo co to bylo). Ještě že tehdy nebyly povinné bezpečnostní pásy, to byste takhle šťastně nevyvázl...

    OdpovědětVymazat
  3. Mně se něco podobného stalo před deseti lety. Jel jsem po "dálnici" z Liberce do Prahy, a u Benátek n. Jizerou mi v rychlosti kolem 150 km/h praskla pravá přední pneumatika. Naprostou náhodou jsem jel v levém místo v pravém jízdním pruhu, jak bych měl podle pravidel, takže s využitím veškerého volného místa jsem se vyhnul svodidlům a "normálně" zabrzdil. Jet v pravém, byla by ze mě dnes urna.

    OdpovědětVymazat
  4. Jednalo se o »Citroën GS break« a pripoutan jsem tehdy nebyl. Vrak jsem za öS 1.500 prodal na nahradni dily.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>