8. září 2016

První dojmy z Office 2016

Tak jsem dnes asi po 8 letech přešel na novou versi Microsoft Office. Jedná se o 16.0, marketingově 2016. Je to větší shock, než jsem čekal. Roky jsem používal 12.0 (2007). V ní bylo velice těžké si zvyknout na Fluent User Interface s ribbons místo menu. Vynechal jsem versi 14.0 (2010) i 15.0 (2013). Člověk se vše naučí a pak dělá automaticky.

Zásadní změnou patrnou na první pohled je flat design. Přijde mi to jako pochybná móda. 3D look byl rozhodně přehlednější. Dále se mi zdá, že na všechno se musí mačkat více tlačítek. Naštěstí jde třeba Backstage View v nastavení vypnout. Co se týká renderingu, subjektivně mi přijde lepší než dřív. Hitem je sdílení, pomocí OneDrive. Ale člověk se musí pokaždé přihlásit, takže je to dost otravné. Skvělá je práce s PDF, včetně editace.

Celkově mohu říci, že některé změny mi přijdou samoúčelné, nicméně filosofie Fluent User Interface zůstala stejná. Zdá se, že by to zákazníci nevnímali jako novou versi, pokud by nevypadala jinak. Integrace do operačního systému není optimální; pořád nejde bezbolestně nainstalovat a zase odinstalovat aplikaci; operační systém to vždy nevratně pozmění.

6. srpna 2016

Klasicismus aneb zánik Slepecké hole

Tomáš Pecina ohlásil ukončení blogu Slepecká hůl. Důvodem byl spor o klasicismus.

Posledním universálním uměleckým slohem bylo rokoko (1715–1784), sloh Ludvíka XV. Jsou lidé, kteří mu upírají samostatnost a označují ho, např. v hudbě (1725), za pouhé pozdní baroko. Přitom neexistuje větší kontrast mezi puritánským a hrubým barokem a libertinským a jemným rokokem. Např. druhá polovina roku 1731 je období, kdy se toho stalo nejméně v historii.

Ale pojďme ke klasicismu. Podnětem k jeho vzniku bylo vykopání Pompejí v roce 1748. To bylo mohutnou inspirací pro další návrat k antice. Když v roce 1764 vydal Johann Joachim Winckelmann Dějiny antického umění, byl z toho bestseller. Na jejich základě se Anton Raphael Mengs pokoušel o nový směr malby. Ale revolucí byla až Přísaha Horatiů (1784) Jacquese-Louise Davida.

Klasicismus to neměl jednoduché. Od samého počátku proti němu byla v oposici opačná tendence, preromantismus, který se vyznačoval sentimentalismem a láskou k přírodě. To je výrazem plurality doby, která už nemá jednotící myšlenku.

Strohost klasicismu byla podpořena puritánstvím Velké francouzské revoluce, což bylo završeno empírem. Situace se mění po roce 1815, kdy je svět bezradný. Vrátit se před rok 1789 dost dobře nejde, pokračovat v revoluci také ne. Východiskem je definitivní vítězství romantismu na jedné straně: Prám Medusy (1818) Théodore Géricaultabiedermaier (1815–1848) na straně druhé. Umění se poprvé rozpadlo vysoké a nízké. Romantiků byla jen hrstka, biedermaier bylo konsumní umění. Rozpor pokračoval v kontrastu mezi historismem a realismem. Zatímco pro sakrální stavby byl po roce 1830 patřičný neogothický sloh, pro světské po roce 1850 novorenesanční.

Celý příběh klasicismu v jeho závěrečné fasi jako akademismu ukončilo moderní umění, které po roce 1890 vytlačilo předchozí formy. Symbolem je rozpad Společnosti francouzských umělců odštěpením (secesí) Národní společnosti výtvarného umění v roce 1890 a vydání Rudého odznaku odvahy Stephena Cranea v roce 1895.

12. června 2016

Dny v týdnu

Začneme nedělí, jak začínají klassické kalendáře:
  1. neděle: Pánův den, fr. dimanche
  2. pondělí: Měsíční den, fr. lundi
  3. úterý: Martův den, fr. mardi
  4. středa: Merkurův den, fr. mercredi
  5. čtvrtek: Jovišův den, fr. jeudi
  6. pátek: Venušin den, fr. vendredi
  7. sobota: šabat, fr. samedi

4. června 2016

Normativní ethika

Normativní ethika rozlišuje 3 základní druhy morálky:
  1. morálka ctnosti (lat. virtus) - hlavně Aristotelés.
  2. morálka povinnosti (řec. δέον) - hlavně Immanuel Kant.
  3. morálka následku (lat. consequentia) - hlavně Jeremy Bentham a John Stuart Mill.

15. února 2016

Příběh iráckých křesťanů

Kateřina Sienská napsala nesmírně důležitý článek o mediální manipulaci. Zatímco většinou jsme svědky manipulace neúspěšné, např. rvačky v Thunovské ulici, kde vysvětlení BIS o slávistických hooligans věří jen establishment, zde ostudným reportážím FTV Prima (první a druhá) uvěřili i plebejci, včetně jejich tribunů jako je Markéta Šichtařová.

V čem je rozdíl? V předporozumění publika. Jak říkal TGM, některé stinné stránky máme v sobě všichni; jedná se theologickým výrazem o dědičný hřích. Patří k tomu i xenofobie. Jak se s ní vyrovnáváme, se liší. Sluníčkáři ji přeměňují na pocit viny a ten pocit viny transformují do chování, které ohrožuje nás všechny strategií Nahrazení (angl. Replacement). Většina lidí však xenofobii vytlačí do nevědomí. A pokud na ni manipulátor citlivě udeří, má vyhráno.

Proto musím Kateřině Sienské poděkovat, že sepsala fakta, která manipulaci jasně dokládají. Je teď na svědomí každého z nás, zda dá přednost racionalitě, anebo tomu temnějšímu v sobě.

4. února 2016

Manifest svobodné kultury

Prohlášení

Název skupiny Svobodná kultura je inspirován vládním šmírovacím a propagandistickým projektem Nenávist k svobodné kultuře (angl. Hate Free Culture). Od anenských patentů (26. července 1913), tedy více než sto let, vládnou zoufale nekompetentní vlády. Po I. kole presidentské volby (12. ledna 2013) se kvalita establishmentu v podobě vládnoucí elity ještě zhoršila. V II. kole realistický kandidát, zástupce staré levice Miloš Zeman, porazil idealistického kandidáta, neokonservativce Karla Schwarzenberga. Spor mezi pravicí a levicí však nehrál žádnou roli; rozhodující byl střet realismu (plebejců) a idealismu (vládnoucí elity). Je zajímavé, že je široce kritisován Sputnik ruské vlády, naproti tomu americká vláda a její Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, nikoliv. Protože media vyžadují jednoduché označení stoupenců nějakého hnutí, je tím slovem svobodomyslní.

Spojenci

Lze k nim řadit všechny realisty: od palekonservativců (Petr Hájek), přes liberály (Tomáš Pajonk) až po staré levičáky (Stanislav Křeček). Co se týká medií, neexistuje dobré zpravodajství, nicméně více než velká trojka (AP, Reuters a AFP) má k objektivitě blíže alternativa: Press TVAl Jazeera English nebo RT.

Soupeři

Jsou to všichni idealisté: od neokonservativců (Pavel Šafr), přes pravdoláskaře / progresivisty (Jindřich Šídlo) až po nové levičáky (Alexandr Mitrofanov). Idealistickou propagandou jsou poznamenány zprávy velké trojky i ČTK.

Idealistům a politickému idealismu má čelit nový server Svobodná kultura, kde bylo v průběhu roku 2015 předpřipraveno 12 článků. Pěkné počtení!

26. listopadu 2015

Islamofilové a islamofobové

Brutální útoky v pátek 13. listopadu 2015 na Bataclan a další místa v Paříži, při němž islámští teroristé zavraždili 130 lidí, vyvolávají otázky o vztahu islámu a terorismu. Jsou v zásadě 3 odpovědi:
  1. sluníčkářská: mezi islámem a terorismem není vůbec žádná spojitost,
  2. běžná: za útoky mohou radikální muslimové - islamisté - nebo
  3. islamoklastická: neexistuje nic jako radikální islám, islám je jen jeden, vrazi jsou muslimové bez přívlastku.
Sluníčkářská "analysa" je zcela mimo. Vychází z absolutního individualismu, který je v rozporu s realitou. Ve skutečnosti je každý člověk ovlivněn svým okolím a tihle ideologičtí vrazi z nenávisti maximálně. Sluníčkáři tak zcela popírají zločinné spolčení a to, že může být založeno ideologicky.

Mezi běžným pojetím a islamoklastickým zase takový rozdíl není. Islamoklasté si, doufám, uvědomují rozdíly mezi jednotlivými muslimy a jejich druhy. Zastánci běžného pojetí, doufám, nevidí čínskou zeď mezi islamisty a ostatními muslimy. Jak totiž ukazují živopisy islámských vrahů, řada z nich vedla velice světský život, např. Usáma bin Ládin nebo Zarkáví, ale pak přišla životní krise a její řešení nalezli v důsledném islámu. Nebyla to nějaká náhoda, protože islámskou identitu měli vždycky.

Proto bychom si neměli myslet, že existuje nějaký neškodný islám. Ano, drtivá většina z 2 miliard muslimů je v pohodě, ale stačí, když přijde nějaký vnější impuls a rázem v pohodě být přestanou.